Článek o politickém hip hopu z časopisu A-Kontra. Je to pěkně staré číslo a těžko se shání, proto jsem vám to nascenoval. Elektronikcá verze v celém článku i s hudbou.
„Hip-hop je punkem dneška.“ Takto hip-hop popisují mainstreamová média. Myslím si, že se jedná o tvrzení přehnané, nicméně něco na něm zřejmě bude. Následující řádky se vám budou snažit popsat hip-hop jako takový s důrazem na jeho zásadní hudební element, kterým je rap. Zda je hip-hop novodobým punkem si již rozmyslete sami, můj názor je ten, že hip-hopová kultura v sobě opravdu skrývá revoluční potenciál, který ale zatím nebyl plně využit.
Hip-hop se skládá ze čtyř elementů: MCing (rap), DJing, B-boying (breakdance) a graffiti. Pátým neoficiální elementem je beatbox (vytváření zvuku – beatu - pomocí úst). Hip-hop je spjat s kulturou černošského obyvatelstva v dnešních Spojených státech, kde také vznikl. Většinou se za zlomový moment udává rok 1970, ale za účelem nalezení jeho prapočátku bychom museli jít v historii opravdu hodně zpátky, a to až na otrocké plantáže v severní Americe. Hip-hop vznikl spojením africké ústní tradice (rap), jamajské hudby (kultura DJů) a breakdance pak zase ovlivnily asijské kung-fu filmy. Hlavním městem hip-hopu je New York, a to především čtvrť Bronx (důležitou roli hrají také Harlem, Queens nebo Brooklyn atd.). K hip-hopu neodmyslitelně patří kultura ghetta, která je nekonečným námětem pro texty většinu rapperů. V ghettech žijí lidé v otřesných sociálních podmínkách, většinou pod hranicí chudoby, bez zájmu bohaté Ameriky. Jednou z mála možností, jak se uživit, je vydat se „nezákonnou“ cestou, tzn. živit se především prodejem drog. Rappeři tak zpracovávají v textech svoje zkušenosti s tvrdou realitou, kterou zažívají. Hip-hop je kromě basketbalu jednou z mála možností, jak se vymanit z bídy.
První hip-hopová generace v USA vyrůstala v 60. letech, kdy se černošské obyvatelstvo snažilo bojovat proti rasové segregaci – symboly boje za jeho osvobození se stali duchovní Martin Luther King (zavražděn 1968), Malcolm X (zavražděn 1965) či Strana černého pantera . Hip-hop navazoval na své černé předchůdce – jazz, blues, soul a gospel. Černí jazzmani nicméně hráli v USA většinou ještě v 50. a 60. letech roli jakýchsi hraček pro pobavení bílých (typický příklad „věčně usměvavého“ Louise Armstronga). Se zcela novou koncepcí přišel v roce 1958 se svou první deskou „Please, Please, Please“ James Brown. Za zlomovou je často označována jeho skladba „Say it loud, i´m black and proud“ (Řekni to nahlas, sem černej a hrdej). James Brown se svým tvrdým funkem vystihl náladu generace mladých frustrovaných černých Američanů a povzbudil je v jejich boji za rovnoprávnost. V tehdejší době bylo velmi důležité přesvědčit černošské obyvatelstvo obecně, že není a nebude vždy až to druhé za bílým, ale že se mu dokáže vyrovnat ve všech směrech. Černá hudba mu k tomu poskytla dokonalou živnou půdu.
V 70. letech vydává své první desky radikální jazzový básník Gill Scott-Heron, který se hlásí k odkazu Černých panterů a poukazuje na rasovou diskriminaci, ke které v USA dochází. Curtis Mayfield (hrál moderní soul) nebo Gill Scott-Heron prosazují radikální antirasistický politický směr (tedy, že rasismus nevymizí, dokud nebude zničen kapitalistický systém). Hudbu Gilla Scotta Herona ale stále nelze považovat za hip-hop. Za rozhodující okamžik je označován příchod jamajského přistěhovalce Clive Campbela aka DJ Kool Herc do Bronxu (aka = also known as = také znám jako). Ten je označován za prvního DJe, který vymyslel tzv. break beats, tedy jako první prodlužoval původně krátké úseky hutné hudby přehráváním dvou vinylů. Po něm přichází na scénu legendární DJ Grandmaster Flash a DJ Afrika Bambaata. Na konci 70. let se ustavuje „klasická“ hip-hopová kapela, kterou tvoří jeden či několik MCs (MC = Master of Ceremony, MCs neboli rappeři a rapperky vypráví své příběhy v rýmech) a DJ. Velice důležitou roli při skládání hip-hopové hudby, která je založená na rytmu, má producent. Ten skládá celou píseň a také stojí za finálním zvukem jednotlivých desek.
V roce 1979 vychází první komerčně úspěšná hip-hopová nahrávka, kterou má na svědomí skupina Sugarhill Gang a jejich píseň „Rappers Delight“. Mladí lidé postávají na ulicích a snaží se soutěžit o co nejlepší rýmy (tzv. battle = bitva). Battly se konaly ve všech elementech hip-hopu, jsou koncipovány jako souboj. Hip-hop tak začal zčásti nahrazovat násilné bitky v ghettech, namísto kterých se konaly battly v rapu nebo breakdance. Hip-hop se rozjíždí a zlatá éra 80. let začíná. Tato doba je tak označována proto, že do hip-hopu ještě nezačaly proudit peníze nadnárodních korporací a většina textů se zabývala sociálními problémy. Neustále rostly zástupy lidí fandících této kultuře, graffiti zažívalo nejlepší léta, kdy sprejeři nebyli ničeni tvrdou represí ze strany policie, jak je tomu dnes s kamerovými systémy nebo vrtulníky, které např. využívá policie v Německu při jejich pronásledování. Hip-hop představoval underground, nicméně jak tomu bohužel bývá, mainstreamová média si jej pro jeho obrovskou popularitu začala všímat. Za zlomový okamžik považuji chvíli, kdy průkopnická skupina Run D.M.C., známá svou oblibou oblečení a především bot od firmy Adidas, podepsala reklamní kontrakt s touto nadnárodní korporací. V roce 1994 se dá mluvit o hudebním vrcholu rapové hudby, skupiny jako De La Soul nebo A Tribe Called Quest svým svérazným hudebním pojetím hip-hopu a uvědomělými texty popisují výstižným způsobem realitu černošské mládeže v Americe. Na druhé straně stojí gangsta rap, představovaný skupinou NWA (Niggaz with Attitude – Negři s názorem), jehož texty můžeme stále ještě považovat za politické, i když se točí také okolo tradičních macho témat. Bohužel od roku 1994 se hodně změnilo, rappeři sice dál vyprávějí své pouliční příběhy, nicméně do hip-hopu začínají proudit velké peníze, a tak se původní sociální poselství začíná rozmělňovat. Scéna se pozvolna rozděluje, hip-hop se stává nejprodávanějším hudebním stylem na světě, tzn. především obrovským byznysem. Situace ovšem není tak tragická, po celém světě existují stovky nezávislých hip-hopových labelů, které vydávají kvalitní hudbu s poselstvím. Vedle mainstreamu tak vyrostla velmi silná undegroundová scéna, často se z undeground MCho stane velká hvězda.
Proč hip-hop zkomerčněl? Především jej změnily velké peníze a móda, která se z něj stala. I u nás můžeme vídat zástupy mladých lidí v typických vytahaných kalhotách, ležérních mikinách, čepicích atd. Hip-hopové oděvní firmy jako Fubu nebo Rocawear vydělávají miliony dolarů. Hip-hop pochází z ghetta, od chudé černošské mládeže, pro niž způsobem, jak se při tvrdém životě na ulici odlišit, bylo oslnit ostatní drahou mikinou, bundou, zlatým řetězem. Leckdy se stalo (a stále stává), že lidé žili v hrozných životních podmínkách, ale i přesto kladli největší důraz na oblečení. Materiální aspekt této kultury je obrovský. Myslím, že se nebudu mýlit, když napíšu, že dnešní běžný posluchač bude hip-hop považovat za hodně povrchní styl a především velkou pózu. V současných klipech se prohání vypracovaní fešáci s polonahými krasavicemi v obrovských drahých autech, kožichy a tuny bankovek jsou „samozřejmostí“. Tak představuje hip-hop mainstream, k dovršení „rebelie“ patří všudypřítomný joint. Stav věci myslím nejlépe vystihl anglický rapper JEHST: „Chtěl bych, aby všichni lidi v hip-hopové kultuře skutečně chápali odkud to vše pochází a nenechali si vymývat mozek obrazem z médií, od korporací, reklam a zasraných počítačových her. Lidi si musí uchovat svou víru a nekrmit to negativní. Je to koneckonců naše hudba a kultura a nikdo nám nemůže nic diktovat. Není nic falešného na tom, když o hip-hopu někdo v Čechách, Anglii nebo já nevím na Kubě říká: „Tohle je naše kultura“, protože se s tím identifikujeme. Tyhle aspekty a elementy pak mohou přispět k sociální změně společnosti. Můžete děti odvrátit od zločinu, násilí a blbostí. Jak velké jsou disky tvého auta, kolik aut ti stojí v garáži nebo kolik diamantů je na řetězu, co se ti houpe okolo krku, to nemá nic společného s hip-hopem, ale jen a jen s kapitalismem. Lidi se musí ptát, proč jsou některé kapely velké a jiné malé. Třeba z takových Dead Prez by mohla bejt jedna z těch velkých, ale žádný label v Americe nedá prachy do militantních politickejch pro-black rapperů. V zájmu místních mocných se více hodí dávat peníze do kapel, které propagují prodej drog a válku gangů – kvůli kontrole populace. Hip-hop je o tom mít vlastní hlas a nikoho nekopírovat“ (Bbarák, 12/2005). Samozřejmě v našich končinách je tomu všemu třeba mít tak trochu „černé“ srdce, což v rockových Čechách nepatří úplně k folklóru. Ale zkus propadnout houpavýmu rytmu s pořádným textem a uvidíš. Public Enemy Za první opravdu politickou hip-hopovou kapelu se často označují
Public Enemy
Jejich první album „YO!Bum Rush The Show“, které vyšlo v roce 1987, znamenalo přelom pro celou hip-hopovou scénu. A to jak po hudební, tak i textové stránce. Ústřední postava Public Enemy, rapper Chuck D, ve svých textech tvrdě napadá rasismus, odsuzuje americký politický systém, hlásí se k odkazu Malcolma X a Černých panterů. Skupina se v 90. letech dostala na svůj vrchol, nebyla však aktivní jenom na hudebním poli. Chuck D vystupuje spolu s dalšími jako přednášející na univerzitách, bojuje proti systému, který je založen na penězích, rasismu a nadvládě bílého muže. O Public Enemy a jejich vlivu na černou mládež se dokonce začala čile zajímat i FBI. V letech 1991 a 92 byl Chuckovi D například odposloucháván telefon. Po tom, co se tato věc dostala na veřejnost, začala smršť kritiky černé komunity vůči policejním složkám, FBI i CIA. Public Enemy stále vydávají alba se kritickým náhledem na svět, v současnosti se jejich hudební aktivity zaměřují především proti americkému prezidentovi Bushovi a jeho administrativě, tzn. proti tzv. „válce proti terorismu“. Slavný je výrok Chucka D: „Hip-hop je CNN pro černé“. Public Enemy už dvakrát koncertovali v České republice.
Paris
Cenzurou nejvíce pronásledovaný rapper je novodobý Černý panter Paris, vlastním jménem Oscar Jackson. V roce 1991 vydal první album „The Devil made me do it“ (Ďábel mne donutil to udělat) plné kritiky kapitalistického systému z pohledu mladého černocha. Parisovy koncerty byly rušeny, byl označován za rasistu naruby. Druhé album už Parisovi nevydala ani firma Tommy Boy a vyšlo tak vlastním nákladem. Přesto zaznamenalo celosvětový úspěch, deska se jmenuje „Sleeping with the Enemy“ (Noci s nepřítelem). Největší rozruch způsobila píseň „Bushkilla“ (Bushův zabiják), v níž Paris otevřeně mluví o vraždě tehdejšího prezidenta USA George Bushe staršího. Paris opět útočí na kapitalistický systém, snaží se probudit černé, aby poznali své vlastní dějiny a původ, v textech jsou časté odkazy na „Matku Afriku“. Na obalu alba vidíme před Bílý dům vycházejícího prezidenta Bushe staršího a Parise, který na něj čeká za stromem se zbraní v ruce. Na rozdíl od „klasických“ macho-raperů Paris v textech hovoří i o ženských právech a snaží se povzbuzovat černošky k feministickému myšlení. V roce 1996 zakládá Paris spolek Guerilla Funk, který vydává nahrávky černého politického hip-hopu a zároveň se mnoha projekty snaží podporovat černošskou komunitu. Paris úzce spolupracuje a vydává nahrávky skupin jako jsou Dead Prez, Public Enemy, MC Ren, Kam, feministky Conscious Daughters nebo Immortal Technique. Label Guerilla Funk v současnosti nabízí nejzajímavější politický hip-hop, doporučuji kompilaci Paris presents The Hard Truth Soldiers vol. 1.
Na časté narážky na svůj údajný rasismus naruby odpověděl Paris v textu jedné písně, kde nabádá černé k tomu, aby za všechno neobviňovali bílého muže: „Problémem není on.“ Jinak se ale označuje za striktně pro-černošského, snaží se pozdvihnout svou komunitu. Paris koncertuje i v Evropě a spolupracuje s mnoha rappery, kteří mají podobné názory.
Talib Kweli
Talib reprezentuje hip-hopový newskool. Patří mezi mladší rappery, kteří už nezažili bouřlivá 60. léta. Umělec sám sebe neoznačuje jako politického rappera, nicméně politikou se zabývá téměř každá jeho píseň. Talib podporuje spolu s dalšími organizace Refuse and Respect (organizace bojující proti státním represím), Hip-hop for respect (proti policejnímu násilí), také účinkoval na několika benefičních koncertech pro Mumiu Abu Jamala a další politické vězně. Mnoho rapperů se podobně jako on neoznačuje za politické, mají zřejmě pocit, že by tím pádem mohli ztratit fanoušky, kteří by si je dali do škatulky „politika“ a ztratili by o ně zájem. Rappeři chtějí být bráni jako „umělci“ a jako takoví se pak samozřejmě mohou vyjadřovat k tomu, co je trápí, avšak jako umělci, ne političtí rappeři. Pro někoho (poměřuji-li je především s politickým hardcorem) nepochopitelné, nicméně Talib vysvětluje: „Musím jim vyjádřit nějakou podporu. Pro umělce jako jsem já je velmi snadné stoupnout si na pódium a křičet „osvoboďte Mumiu“. Někdy se cítím jako kdybych utíkal, je to tak snadné. Je jednoduché žít tímhle životním stylem, ačkoli si myslím, že je to bezpochyby boj. Dělám těžkou práci, ale mluvení na pódiu o politických vězních je snadné. Mám mikrofon, kontroluju publikum. Žiju život pro rýmování. Tohle je moje dráha. Miluju to a zároveň mě platí šeky. Nemůžu o sobě říct, že nejsem v první linii boje. Já jsem jenom hlas, reprezentuju celý zápas. Lidé jako Dead Prez jsou v první řadě aktivisty, teprve poté umělci. Já o sobě nemůžu říct totéž, i když nemůžu tvrdit, že je něco špatného na tom, jaký jsem. Hraji jen svoji roli. Nikdy jsem nebyl v žádné organizaci… Jediné co můžu dělat, je odkazovat na knihkupectví.“ Talib spolu s Mos Defem koupili knihkupectví Nkiru Center For Education and Culture, které slouží jako zdroj vzdělávacích aktivit pro brooklynskou komunitu (Bbarák 21/2003).
Na své poslední řadové desce nazvané „The Beautiful Struggle“ popisuje Talib svůj postoj ve stejnojmenné písni takto (volný překlad): „Revoluce je tady, ale nechci ji vést, omluvte mě, že se směju, ale já vás nechci měnit. I když se snažíš změnit svět, omluv mě, že se směju. Snažíš se chodit do kostela a najít víru, ale všechno co tam slyšíš, jsou jenom klepy a rozpory. Snažíš se nějak volit a podílet se na vládě, ale zkurvený demokrati jsou stejný jako republikáni. Podporuješ organizaci, která zná černošskou historii, ale zeptej se jich, jak chtějí získat peníze a zjistíš, že je to záhada. Hledáš nápravu , ale nevíš, co tě zraňuje, ale revoluce je tady, revoluce je OSOBNÍ. Nazývají mě politickým rapperem, ale já „don´t fuck“ s politiky, říkám jim, že je nechci následovat. Já jsem vyrostl na KRSovi, Chris Wallaceovi, (následuje výčet dalších klasických legendárních rapperů a skupin). Přednáším ve školách, protože říkají, žej sem inteligentní, ale je to spíš proto, že jsem úspěšněj. Kdybych byl špatnej, byl bych irelevantní.“ Následuje smršť rýmů a závěr: „Národ se chce cítit bezpečně, tak všichni blázní se zbraní, stejně jako když rozjel Reagan válečný hry v osmdesátejch. Ze stejnýho důvodu chci strhat řetězy z mých dětí. Ten boj je krásnej (beautiful struggle), jsem příliš silnej pro vaše otroctví.“
A ještě jednou Talib: „Příliš mnoho rapperů se potýká s materialismem. Je sice fajn chtít kvalitní věci, ale když nechápeš z jakých předků pocházíme nebo že je důležité být aktivní ve vlastní komunitě, majetek neznamená nic. Je to jenom jedna z věcí, která trochu frustruje naši generaci“ (www.talibkweli.com, BBarák 12/2003).
Další politické kapely
Skupin, které vycházejí z afrocentrismu, je v hip-hopu opravdu hodně. Jedná se samozřejmě o rozjíždějící se hip-hopovou scénu v Africe zastoupenou např. i v Evropě populární senegalskou skupinou Positive Black Soul. Z nejslavnějších jsou to dále Arrested Development, kteří hovoří o návratu do Afriky, stravují se vegetariánsky a žijí komunitním způsobem života. AD se vymezují proti gangsta rapu, který podle nich lidi nevzdělává, ale naopak ohlupuje. Z dalších uvědomělých rapperů patří mezi nejvýznamnější vegan Common, KRS-1, Mos Def, Daily Plannet, Dilated Peoples, zavražděný kontroverzní gangster 2Pac, Nas, The Roots nebo soulovo-hiphopová veganka Erykah Badu.
Dead Prez
Ojedinělá pozice patří v současnosti velmi populárním Dead Prez, kteří si zakládají na svém veganství, odmítání alkoholu a ostatních drog kromě marihuany a hašiše. Jejich rétorika je podobná Parisově, jsou to především aktivisté a teprve potom hip-hopeři. Jejich texty jsou zaměřeny proti policii (podle DP vždy „prasata“), prezidentu Bushovi, válce proti terorismu a samozřejmě celkově proti kapitalismu. Snaží se bojovat za osvobození politických vězňů, např. Mumii Abu Jamala nebo Leonarda Peltiera . Dead Prez sami sebe označují za Černé pantery, vystupují militantně a jsou podobně jako Paris označováni za rasisty. To je ale stejně jako v případě Parise neopodstatněné. Pro ilustraci uvádím refrén jejich písně „Know your enemy“„ Poznej svého nepřítele, poznej sám sebe, to je politika! George Bush je mnohem horší než bin Ládin. FBI a CIA jsou skuteční teroristé“.
Nezávislé labely a Evropa
Velice důležité jsou také nezávislé labely, hodně dobrého rapu vydává Epitaph, např. skupiny Sage Francis nebo Atmosphere. Sázkou na jistotu je také label www.alnaturallhiphop.com v čele s rapperem Capital D, který do svých songů sampluje projevy Noama Chomského. Velmi kvalitní věci vycházejí i na Stones Throw. Leckdy vycházejí desky některých politických kapel na majorlabelech, což je jeden z mnoha paradoxů. Zatímco Amerika se ve větší míře rozhodla jít mainstreamovou cestou hip-hopu, v Evropě se dějí jiné věci. Mezi nejzajímavější země patří z tohoto hlediska Německo nebo Francie, kde byla za jednu z příčin nepokojů v různých předměstích udávána i „hlasitá rapová hudba“. Doporučuji skupiny I AM, Supreme NTM, Fonky Family nebo MC Solaar. Ovšem k tomu vůbec nejlepšímu, co ve světě pomalých beatů v současnosti najdeme, patří anglicky rapující švédská hip-hopová skupina Looptroop.
Looptroop
Promoe, CosM.I.C, Supreme a Embee tvoří v současnosti asi nejpolitičtější rapovou kapelou. Navíc dělají naprosto výbornou procítěnou hudbu, Embeeho nabité beaty jsou prostě pastvou pro uši. Členové kapely jsou vegetariáni, dredař Promoe vegan straightedge , který o tomto postoji narapoval už mnoho songů. Legendární je hlavně titulní skladba z jeho sólového alba „The Long Distance Runner“ a hláška: „No alcohol, no weed, no cigarettes, no e´s, no milk, no cheese, no eggs, no meat, just meditation and peace (Žádný alkohol, cigarety, mléko, sýr, vejce ani maso, jen meditace a mír).“ Koncerty Looptroop jsou jeden velký karneval, nové album jim vychází každý rok, desky vydávají na vlastním labelu David vs Goliath, a zajímavostí je, že s jejich distribucí jim pomáhá punkový label Burning heart. Vše funguje na principech čistého hardcoru, kapela odehraje koncert a pak jde prodávat své desky a bavit se s lidmi. To není u hip-hopových kapel rozhodně obvyklé, a i proto jsou Looptroop možná tak populární. Mohu doporučit všechny jejich desky. Samotní Looptroop: „Modern Day City Symphony“, „The Struggle Continues“ a „Fort Europa“. Sólová alba: Promoe - „Government Music“, „The Long Distance Runner“ a Embee – „Tellings from Solitaria“. Toto je svobodomyslný, upřímný hip-hop pro vaše uši a věřte, že klukům to můžete sakra věřit.
Hip-hopová alternativa
Hip-hop ušel dlouhou cestu, z totálního undergroundu až na komerční výsluní. Underground i komerce v hip-hopu ovšem nejsou od sebe tak jasně odděleny jako v jiných hudebních směrech, umělci spolupracují i přes rozdílné pohledy na věc. V Americe je to dáno především tím, že černošská komunita drží při sobě a i když ten nejkomerčnější bratr Jay-Z udělá cokoli, stejně jej přizvou Dead Prez k nahrávání desky. To dokumentuje i rozhovor s revolucionářem M1 z Dead Prez, kdy na otázku, co si myslí o 50Centově výroku, že „George Bush je dobrej, protože je gangsta“, odvětil, že „tohle byla hloupost, co 50 Cent řekl, ale má můj respekt.“ Pokud máte rádi hip-hop a smýšlíte levicově, najdete určitě mnoho kapel, které vám budou mluvit z duše. No, jenom si holt někdy povzdechnete, že za všechny ty kluky nebo holky, které právě posloucháte, byste vždycky ruku do ohně nedali. HIP-HOP 4EVA!! PEACE
Ladislav Nový
Poznámky:
[1] Článek se zabývá především jedním elementem hip-hopu, kterým je rap. Hudbu jako takovou nicméně označuji za hip-hop.
[2] Martin Luther King (1929-1968) - duchovní, vůdce černošského obyvatelstva v boji za rovnoprávnost, vycházel z Gándhího principu nenásilného odporu.
[3] Malcolm X (1925-1965) - pročernošský radikální aktivista, na začátku 60. let horlivý stoupenec Nation of Islam. Zpočátku rasista, po vykonání pouti do Mekky se změnil, vycházel z panafrikanismu, předchůdce Černých panterů, stejně jako King zavražděn.
[4] Black Panthers Party – radikální revoluční pročernošská organizace (1966-1971), strana vycházela z marxismu, fanonismu a maoismu. Na pokyn šéfa FBI J. Edgara Hoovera byla Strana postavena mimo zákon a její členové vražděni a vězněni.[5] Mumia Abu Jamal je americký černošský aktivista, člen Black Panthers, novinář a spisovatel, čekající 25 let v cele smrti na popravu, která má být provedena na základě zmanipulovaného a rasisticky podbarveného soudního procesu.
[6] Leonard Peltier je domorodý americký aktivista, který byl odsouzen za údajnou vraždu dvou agentů FBI.
[7] Vegan – nejí ani nepije žádné živočišné výrobky, straight edge – nekonzumuje žádné drogy.
Prameny:
Bbarák 21/2003, 12/2005
www.guerillafunk.com
www.looptroop.nu
www.okayplayer.com
www.rap.de
www.talibkweli.com
www.thetalkingdrum.com
Žádné komentáře:
Okomentovat