Boj za rasovou rovnoprávnost / Martin Luther King

Zdroj: metancity.com
Blížící se hrozba fašismu podstatně změnila život černých, ostatně proto bývají třicátá léta nazývána jako černošská renesance. V oněch předválečných létech došlo k mohutnému přesunu černochů do měst, kde hledali lepší životní podmínky, práci a vůbec lepší zacházení. Pro jejich ubytování brzy vznikla jak na předměstích, tak někde i v centrech měst ghetta. Především na severu USA se sice k černochům chovali podstatně lépe, ale práci z nich našel jen málokdo. Pomalu se začínaly šířit nepokoje, které se měl pokusit zažehnat Národní černošský kongres, založený v roce 1936 v Chicagu.


Sdružoval přes milión a půl lidí a mezi jeho základní snahy patřil boj proti nezaměstnanosti, zakládání výrobních a spotřebních družstev a přijímání černochů do odborových svazů. Tehdejší prezident Franklin D. Roosevelt s nimi sice zahájil jednání, ale brzy se ukázalo, že nejspíše k ničemu nepovede. Amerika měla jiné starosti. Velká hospodářská krize ještě ani nebyla pořádně zažehnána a válečný stav v Evropě znepokojoval i za oceánem. Rooseveltova vláda přijala zákon o neutralitě, ale zároveň se naplno rozjely výrobní stroje zbrojních továren. Pro černochy znamenala paradoxně válka zlepšení jejich situace. Připravovaný masový protest v čele s Philipem A. Randolphem prezidenta Roosevelta donutil přehodnotit své chování a nakonec jim přislíbil splnění jejich požadavků. Během druhé světové války tak asi milión černochů získalo práci a po jejím skončení tvořili asi 8,2 procent pracovní síly celých Spojených států.
A znovu začalo stěhování. Chudé vesničky nahradily přeplněné špinavé čtvrti měst. Americká vláda a část veřejnosti se sice snažily, aby nastalo alespoň zdání vymizení rasové diskriminace. Skutečnost však byla taková, že stále 17 států mělo uzákoněnou segregaci, ve 14 státech byla oddělena autobusová doprava a ve 21 byly oddělené školy pro bílé a pro černé. V každodenním životě to byl jen zlomek veškeré rasové nespravedlnosti. Do čela vlády se po Rooseveltově smrti postavil Harry Truman, jenž pod tlakem Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva a několika dalších černošských organizací zřídil v roce 1946 komisi pro občanská práva. Její náplní měly být zákonné postihy za lynčování černochů, ale její činnost nepřinášela takřka žádné výsledky. Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva se tak obrátila na Organizaci spojených národů, která nakonec komisi donutila jednat. Obsáhlá analýza byla sice dosti přikrášlena, ale i tak přinesla mnoho důkazů. Například poukázala na to, že na rasovém úsilí se obyčejně podílí sama policie a že je černochům upíráno volební právo. Po Trumanově výhře ve volbách 1948 doufala černošská menšina, že dojde ke splnění předvolebních slibů. A doufala dlouho, teprve v roce 1952 bylo v rámci státních zakázek vydáno vládní nařízení zakazující diskriminaci černochů při jejich přijímání do práce. Vláda udržovala černochy v klidu velkými sliby, ale to nemělo trvat věčně.
Martin Luther King Jr.
Tento nejvýznamnější černošský vůdce přišel na svět 15. ledna 1929 v Atlantě ve státě Georgia jako druhé dítě babtistického kazatele Martina Luthera Kinga a Alberty Williams Kingové. Společně žili u rodíčů paní Kingové na Arburnské ulici, tedy v lepší části černošské čtvrti. K prvním zkušenostem rasové segregace dospěl již ve školním věku, kdy mu matka jednoho jeho bílého kamaráda zakázala se s jejím synem bavit. Nedá se říct, že by všichni bílí pociťovali k černým nenávist. Nicméně všichni striktně dodržovali zákon o segregaci, což se projevovalo tak, že byly oddělené jak nemocnice, školy, restaurace, bydliště, kina, tak i třeba umývárny, čekárny a dokonce i vodovodní kohoutky. Zajímavá situace byla i v autobusech, zatímco pro bílé byla vyhrazena sedadla blíže k šoférovi, černí se museli mačkat v nejzadnější části, potupně označenou cedulkou s nápisem barevní.
Martinův otec byl výborný řečník, který dokázal na svou stranu strhnout téměř kohokoli. Nikdy se nedokázal smířit s rasovou diskriminací, a tak vedle svého povolání působil i v Národní asociaci pro pokrok barevného obyvatelstva. Martin Luther King mladší nejprve vystudoval veřejnou státní školu a pak byl v patnácti letech přijat na Morehousovu kolej (Atlanta Negro Morehouse College), kde studoval i jeho otec. Byl výborný žák a díky svému silnému sociálnímu cítění si chtěl zvolit povolání, ve kterém by mohl pomáhat lidem. Po otci zdědil řečnický talent a již v té době několikrát kázal v kostelech. Přestože pocházel z dobře situované rodiny, rozhodl se v roce 1945, že odjede pracovat na plantáže v Connecticutu. Teprve tam si uvědomil, co to skutečně znamená být černoch. Snad i díky tomu (a určitě i kvůli svému otci) se nerozhodl studovat práva či lékařství, ale teologii.
Na podzim roku 1948 dokončil studia sociologie a zapsal se do Crozerova teologického semináře v Chesteru ve státě Pensylvánie, který byl otevřen jak pro bílé, tak pro černé. Byl si vědom, že na nesegregované škole bude muset pracovat dvakrát více, aby se zavděčil spolužákům i pedagogům. Dokonale se staral o svůj zevnějšek, pečlivě studoval a cílevědomě se snažil zapadnout mezi své spolužáky. Díky jemu zdravému sebevědomí, klidné a veselé povaze mu to šlo celkem lehce. Nejvíce ho zajímala filosofie; seznámil se s odkazy antických filosofů od Sokrata po Aristotela, Rousseaua, Hobbese, Benthama, Milla, Locka, Rauchenbusche a také Marxe. Za výrazný mezník v utváření jeho názorů považujeme rok 1949, kdy se ve Filadelfii zúčastnil přednášky doktora M. W. Johnsona. Ten se právě vrátil ze svého pobytu v Indii a seznamoval své posluchače s dílem Mahátma Gándhího.
King byl jeho životem a úspěchem nadšen. Překvapivá jednoduchost myšlenky nenásilného protestu, jeho odhodlání, silná vůle, trpělivost a nepředstavitelná odvaha ho uchvátily natolik, že si o něm okamžitě sehnal veškeré dostupné materiály. Gándhího život učaroval Kinga natolik, že přemýšlel o aplikaci jeho boje na americkou veřejnost.
King ukončil Crozerův seminář jako premiant třídy s cenou Pearl Plafker a stipendiem pro další studia. Lákalo ho prostředí a přednášející osobnosti filosofie a teologie, a tak si vybral postgraduální studium na Bostonské univerzitě. Studovala tam spousta černochů, paradoxně především díky vládám jižních států, které tak chtěly oddálit desegregaci školství. Boston se také stal místem, kde se seznámil se svou budoucí manželkou. Ve skutečnosti je seznámila jeho přítelkyně z Atlanty, když si jí postěžoval, že dlouho nemůže najít žádnou dívku, která by ho upoutala natolik, aby s ní prožil hlubší citový vztah. Slovo dalo slovo a King dostal číslo na Corretu Scottovou. Krátce po jejich seznámení ji požádal o ruku a přestože byla zaražená a právem nedůvěřivá, svolila, když poznala, že King si takhle rozhodně počíná vždy. Svatba se uskutečnila v červnu 1953 a pár dní na to si novomanželé pronajali čtyřpokojový byt v Bostonu. King skládal poslední zkoušky, navštěvoval přednášky filosofie na Harvardu, studoval Nietzscheho a existencialisty až do konce roku, kdy mu pomalu končilo studium. Zároveň přišly četné nabídky ohledně jeho práce; bylo mu nabídnuto místo na univerzitě, dvě místa duchovních na severu, stejně tak si jeho otec přál, aby převzal jeho místo v Ebenezerské baptistické obci. King nepřijal ani jedno a požádal o místo duchovního v Montgomery ve státě Alabama.
V lednu 1954 se jel představit svým věřícím do kostela na Dexter Avenue. Naproti přes ulici stály budovy soudu a zákonodárného sboru státu Alabama, který stále platil za symbol jižanství. Jeho věřící se na něj vzhledem k jeho věku dívali s nedůvěrou, ale po vyslechnutí jeho kázání O třech rozměrech dokonalého života změnili názor. Záhy mu bylo nabídnuto místo pastora Dexterské baptistické obce. Téhož měsíce přijal Nejvyšší soud Spojených států rozhodnutí o desegregaci školství, ve kterém stálo, že tento princip odděleného školství neodpovídá 14. dodatku Ústavy Spojených států amerických. Toto rozhodnutí se na jihu setkalo s nekompromisním odporem jak tamějších vlád, tak i velké části obyvatel, který se promítl v jeho nedodržování.
Přišel podzim roku 1954 a King s manželkou se přestěhovali do malé vilky na South Johnson Street 309 v Montgomery. Cítil se trochu provinile, když se vedle svého povolání věnoval doktorské práci. Vstával časně a dopoledne věnoval přípravám na kázání. Přestože byl dobrý řečník, zpočátku si vše psal a učil nazpaměť. Rok na to pronášel své projevy zcela spontánně. Velmi se spřátelil s pastorem Prvního baptistického kostela Ralphem Abernathym. Neměli toho moc společného, ale možná i proto se takhle sblížili. Jejich rodiny se často navštěvovaly a probíraly různá méně či více důležitá témata. Na jaře 1955 byl Kingovi udělen doktorát filosofie a v listopadu se mu narodila dcera Yolanda. Šťastný a poklidný život se změnil v boj během několika týdnů. Dá se říct, že to celé nastartovala jistá Rosa Parksová, černošská prodavačka, která odmítla uvolnit v městském autobusu místo bělochovi. Ve většině měst na americkém jihu platila pravidla segregované autobusové dopravy. Černoši mohli nastupovat pouze zadními dveřmi a mohli sedět pouze na zadních sedadlech, pokud si zrovna nechtěl sednout žádný běloch. Paní Parksová nastoupila do prázdného autobusu a usadila se po namáhavé práci kousek od řidiče. Na příští zastávce nastoupili běloši, kteří ji vyzvali, ať si sedne dozadu, kam patří. Parksová neuposlechla a zůstala sedět na svém místě až do chvíle, kdy ji odvedli policisté. Své jednání zdůvodnila tím, že ji prostě bolely nohy.
Paní Parksová věděla přesně, co se bude dít, když neuposlechne. Deset let po skončení války se téměř nic nezměnilo. Segregace ve školství byla sice právně zrušena, ale v praxi se nezměnilo absolutně nic. Rok od desegregace vydal Nejvyšší soud výzvu, aby tento proces probíhal „náležitě uváženým tempem“, což v případě jižanských států znamenalo minimálně několik desetiletí. Až do roku 1954, kdy ho Kongres odsoudil k pobytu ve vězení, mohl senátor Joseph McCarthy svévolně pokračovat ve svém „honu na čarodějnice“. V řadách Američanů rozséval obavy z komunismu, špionů a barevných. A opět se rasistické zločiny stupňovaly. V Mississippi přivázali na krk tři běloši černošskému chlapci ostnatých drátem závaží a shodili jej do řeky. Dva vrazi byli okamžitě osvobozeni. Jeden vážený občan, který se přišel na soudní přelíčení podívat nechápavě kroutil hlavou a prohlásil: „To je řečí kolem smrti jednoho negra, vždyť ta řeka jich je plná.“ Vykonstruované procesy, rasové násilí ze stran policie a politiků, strach, tohle byly způsoby, kterými se rasisté snažili černochy umlčet. Ale mnozí již toho měli dost. Stejně tak jako Rosa Parksová, členka místní pobočky Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva.
Po zatčení se ihned obrátila na předsedu této pobočky E. D. Nixona a požádala ho o pomoc. Nixon jí vyhověl, zaručil se za ní, a ona tak mohla čekat na soud mimo vězení. V černošské komunitě to vřelo. Prezident Mezikonfesního sdružení duchovních L. R. Bennett informoval o případu Parksové a svou řeč zakončil slovy: „Nadešel čas, abychom se hnuli. Není kdy na řeči, nastala chvíle činů.“
Formou protestu byl na návrh Politické rady černošských žen přijat bojkot městské dopravy. Od pondělí 5. prosince 1955 neměli černoši použít segregovaných autobusů. O rozšíření tohoto plánu se postarali duchovní. Doktor King toho dne nemohl dospat, chodil po svém bytě a čekal na první autobus. Ten přijel jako obvykle, ale byl prázdný. Ulice zaplavily jízdní kola, taxíky a davy pochodujících lidí. Během dne se rozhodlo bojkot nepodpořit méně než deset černochů. S takovou podporou černošští vůdci nepočítali, odpoledne byl přijat návrh vytvořit Montgomerské sdružení pro pokrok, do jehož čela byl zvolen doktor King. Večer se konala shromáždění v kostele, na kterém King promluvil pro čtyři tisíce lidí. Seznámil je s programem pokračujícího bojkotu, nekompromisně se postavil proti veškerým formám útlaku a varoval své bližní před jakoukoli formou násilí. Lidé souhlasili a bouřlivým potleskem projevili svou podporu. Posléze byly schváleny tři základní požadavky, které měly vyřešit problém segregované dopravy. Řidiči se měli chovat slušně ke všem cestujícím, sedadla měla být obsazována podle toho, kdo dřív přijde, přičemž by bílí nastupovali zepředu a černí opačně, a na linkách, kde cestují převážně černoši, měli být zaměstnáni černošští řidiči.
Následujícího dne vyjelo do ulic na 200 taxikářů, aby pomohli černochům dostat se do práce a zpět. Bylo dopředu jasné, že bude potřeba více vozů, a tak se King po vzoru jistého reverenda T. Jemisona rozhodl vytvořit jakési dopravní sdružení se soukromými vozy. To se jim podařilo právě včas, protože radnice, která značně pociťovala úbytek peněz, se rozhodla vydat nařízení, ve kterém stálo, že minimální jízdné v taxících musí činit pětačtyřicet centů. Ale to už jezdilo v Montgomery přes 300 aut podle detailně vypracovaného časového plánu. Tento systém fungoval výborně, ale byl velmi nákladný. I to se nakonec podařilo vyřešit. Do pokladny sdružení proudil dostatek peněz z celých Spojených států, Švédska, Singapuru, Japonska a z jiných zemí. Přesto chodila většina černochů pěšky, byla to jejich forma protestu. Když se ptali jedné staré ženy, zda není těmito několikakilome­trovými túrami znavena, odpověděla, že její duše odpočívala dost dlouho a že je teď řada na nohách.
Radnice a policie odpověděla pokusy o zrušení tohoto náhradního systému dopravy. Policisté pokutovali řidiče za banální a mnohdy i vymyšlené přestupky, odebírali jim řidičské průkazy a zavírali je do vězení. Nicméně tato šikana nepřinesla žádný efekt, a tak došlo ke změně taktiky. Pomocí pomluv chtěli dosáhnout rozkolu v černošské komunitě. Kinga se pokusili zdiskreditovat tvrzením, že si z pokladny sdružení pořídil nový automobil. Ani tohle nezlomilo černošské odhodlání, a tak přišlo na řadu násilí.
V lednu 1956 vybuchla na verandě Kingova domu bomba. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale bylo jasné, že tohle byl jen začátek. Na základě starého zákona z dob občanské války obžalovala soudní porota Kinga a ostatní černošské vůdce. Soud se konal tři dny a konečný verdikt zněl 386 dní nucených prací nebo 500 dolarů pokuty. Sebevědomí černochů začalo pomalu slábnout. Kingovi advokáti se odvolali a podali žalobu na stát Alabama pro porušování ústavy. Během tohoto soudního přelíčení se rozletěla zpráva o tom, že Nejvyšší soud Spojených států prohlásil segregovanou ústavu za protiústavní a nařídil její zrušení. Montgomerský bojkot tak skončil. Rasisté se stále pokoušeli zastrašovat černochy pomocí provokací a pumových útoků, ale nebylo jim to nic platné. Černoši se přestali bát. Skončily krvavé srážky a násilí, klidná černošská masa jim začala nahánět strach.
Pro černošské hnutí to byl však začátek. V lednu 1957 se v Atlantě sešli jeho vůdci a shodli se na pokračování boje za kompletní desegregaci v dopravě, obchodech, školství a za konec upírání volebního práva černochům. Dva měsíce na to obdržel King pozvání od ghanského premiéra Kwame Nkrumaha, aby se zúčastnil oslav vyhlášení nezávislosti této země. King s manželkou tedy odletěli do Afriky a byli velmi překvapeni tamním prostředím. Bída, zaostalost, chudoba, takhle vypadalo dědictví britského kolonialismu. Při návratu domů skrz Nigérii, Řím, Paříž a Londýn mu byla v New Yorku udělena medaile Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva a setkal se zde se dvěma předními představiteli hnutí Royem Wilkinsem a Philipem Randolphem. S nimi se dohodli na konání Prosebné pouti svobody, která se měla konat 17. května 1957 ve Washingtonu. Zúčastnilo se jí 35 000 černochů a King zde přednesl své požadavky na trvalé a neodvolatelné právo hlasu. Víceprezident R. Nixon pozval Kinga a Abernathyho na konzultaci, kde se snažil ospravedlnit nicnedělání prezidenta Dwighta Eisenhowera. King si o tomto setkání poznamenal, že to byla jen ztráta času. Prezident Eisenhower nakonec přece jen podepsal zákon o občanských právech černochů, který však černošské hnutí považovalo za jakousi mizernou almužnu. Na popud zákonodárného sboru státu Arkansas přijala školská správa v Little Rocku 9 černochů na střední školu. Guvernér George Wallace nechal 4. září 1957 postavit před školní budovu národní gardu, a zabránil tak těmto studentům vstoupit do školy. Toto nezákonné počínání přímo vyzvalo federální vládu k činu. Prezident Eisenhower se sice guvernéra snažil přesvědčit, aby nebránil studentům, ale ten ho neposlechl. Po dvaceti dnech, kdy se mohutným tempem stupňovaly rasové útoky, prezident zasáhl. Poslal na místo výsadkáře a dal jim rozkaz obnovit pořádek. Černošské studenty tak doprovázeli do školy vojáci.
Začátek roku 1958 se nesl ve znamení Tažení za občanství. V řadě velkých měst amerického jihu se konaly demonstrace a na jedné z nich vyjádřil jasně doktor King požadavky černé komunity, když řekl, že chtějí svobodu a chtějí ji ihned, ne po kávových lžičkách dalších 150 let. Půl roku poté se mělo v Montgomery konat soudní přelíčení Ralpha Abernathyho. Když se King chystal vstoupit do soudní síně zamezili mu policisté vstoupit dovnitř a pak jej odvedli do vězení. Tento postup nebyl nijak neobvyklý, ale kdyby věděli, o koho se jedná, patrně by si své chování rozmysleli. Kinga obvinili z neuposlechnutí pokynů policisty a po soudním přelíčení vynesl soud rozsudek. King řekl, že nezaplatí za nic, co nespáchal. Případ vzbudil velkou pozornost americké veřejnosti, a tak se policejní ředitel rozhodl, že za Kinga pokutu zaplatí. Prý chtěl ušetřit daňovým poplatníkům peníze za jeho stravu.
14. září vyšla Kingovi kniha Velký krok ke svobodě. Šest dnů na to ji podepisoval v jednom obchodním domě, když tu k němu přistoupila neznámá duševně narušená černoška Izola Curryová a po ujištění, že je skutečně onen Martin Luther King, ho bodla ostrým dopisním nožíkem přímo do prsou. Jeho špička se zastavila těsně před aortou. Stačilo málo a King by byl na místě mrtev. Tato zkušenost jej utvrdila v nutnosti pokračování své práce a dokonalému podřízení se. Zřekl se tedy svého místa pastora a přestěhoval se s rodinou do Atlanty. Počátkem roku 1959 se na popud pozvání nadace Mahátmy Gándhího vydal na přednáškové turné po Indii. Pokud byl bídou v Ghaně překvapen, tak tady byl naprosto šokován. Lidé spící na ulicích, žebrání, dle tradic dodržovaný kastovní systém, tohle všechno utvrdilo jeho přístup k nespravedlnosti ve Spojených státech. Zpátky v Americe zahájili nespokojení černoši nový druh protestních akcí. V Greensboro přišla skupinka čtyř černošských studentů do místního bufetu a přesto, že je personál neobsloužil, zůstali sedět až do konce otevírací doby. Stejná situace se opakovala příštího i během dalších dnů. Seat-in, jak se tento protest nazýval, chytře poukázal na stále platící segregaci v normálním životě. V horizontu týdnů se podobné akce uskutečnily v 80 městech. Na jednom takovém vystoupil i doktor King. Nedlouho nato na něj podal soud státu Alabama žalobu za daňové podvody. Obvinění sic absurdní, protože King byl velmi čestný člověk, který šel vždy příkladem, ho dost zaskočilo. Na jeho obhajobě se podílela řada jak černošských, tak bělošských právníků a na soudním přelíčení absolutně vyvrátily veškeré vykonstruované důkazy o Kingově vině.
Zatímco se King se svými kolegy radili o dalším postupu, vložil se do celého problému kandidát na úřad prezidenta John F. Kennedy. Nedá se říct, že by mu skutečně problém černošské komunity nějak extrémně ležel u srdce, nicméně s černochy se již konečně začínalo počítat jako s plnohodnotnými voliči. A Kennedy je potřeboval. King si sice po společné snídani poznamenal, že jednání s prezidentem bylo plodné a užitečné, ale zároveň moc dobře věděl, že to nedělá jen tak pro nic za nic. King se po úvaze nakonec přiklonil ke studentům a společně s nimi zahájil bojkot koncernu Rick, který do svých obchodů a restaurací nevpouštěl černochy. Všechny účastníky policie zadržela. Většinu propustila, ale Kinga, který měl podmínku za propadlý řidičský průkaz, zatkla. Soud jej odsoudil ke 4 měsícům nucených prací. Propuštěn byl však díky intervenci Kennedyho po několika dnech s pokutou dvou tisíc dolarů. Měsíc na to se konaly ve Státech prezidentské volby. Kennedy zvítězil snad nejtěsnějším poměrem v dějinách a dá se říct, že se tak stalo právě díky černým Američanům.
Kennedy se snažil Američanům vnutit pocit, že Amerika je země neomezených možností. Že neexistuje nic, čeho by Američané nemohli dosáhnout, že jsou tou zemí, která by měla být vzorem pro všechny ostatní. Jeho vláda skutečně přinesla Spojeným státům ohromnou ekonomickou prosperitu, ale zároveň stále plně neakceptovala Afroameričany jako rovnoprávné jedince. Na mnoha místech stále platila segregační pravidla, docházelo k rasistickým útokům a diskriminacím. V roce 1961 se jako další možný způsob protestu vůči této rasové diskriminaci objevily tzv. Jízdy svobody. Skupiny černochů nasedaly do dálkových autobusů projíždějících jižními státy a zcela ignorovaly segregační pravidla. Dva první autobusy vyrazily z Washingtonu do New Orleans. Jeden v Annistonu ve státě Alabama byl zničen bombovým útokem a posádka druhého byla v Montgomery surově zbita. Jako odpověď uspořádal v tomto městě doktor King bohoslužbu, kde dál hlásal o nutnosti zachování nenásilí. Když Kingův proslov končil, obklíčili rasisté kostel a drželi všechny v kostele až do ranních hodin, kdy už přece jen přijela policie. Jízdy svobody nakonec v listopadu téhož roku přinutily schválit odstranění rasové segregace v hromadné dopravě, ale v praxi se nezměnilo prakticky nic.
Město Alabany ve Státě Georgia toho bylo názorným příkladem. Všechny pokusy o protestní akce byly policií zrušeny hned v zárodku, a tak se místní vůdcové černošského hnutí rozhodli napsat doktoru Kingovi o pomoc. Ten vyhověl a s R. Abernathym se přijel seznámit se situací. Společně s místními obyvateli naplánoval na 16. prosince 1962 protestní pochod k městské radnici. Po dohodě s představiteli autobusových společností to už vypadalo, že se segregace definitivně stane černou skvrnou minulosti, jenže městská správa byla jiného názoru. King i Abernathy byli postaveni před soud za podněcování nepokojů a odsouzeni ke 14 dnům ve vězení nebo 178 dolarům pokuty. Oba zaplatit odmítli z toho důvodu, že si plně uvědomovali, že nemůžou po svých kolezích, kteří pomalu neměli ani na jídlo, natož na pokuty, aby se postavili za svá práva, což většinou znamenalo skončit ve vězení. Nicméně pokutu kdosi zaplatil, a oba odsouzení tak byli propuštěni. Demonstrace pokračovaly dál. Když žádali, aby mohli volně vstupovat do městských sadů, jejich správa je raději zavřela. Stejný postup zvolili i v městské knihovně. Až do června 1962 probíhaly demonstrace poklidně. Tehdy došlo ke krvavé srážce s policií a rozhořčeného Kinga s Abernathym zatkli na pár dní do vězení. Na doporučení ministra spravedlnosti pak odjeli z města. King nesl těžce tento neúspěch, ale brzy na něj myslet přestal. Nastaly jiné problémy.
Velké průmyslové město Birmingham ve státě Alabama patřilo díky starostovi Arthuru Haynesovi, veliteli policie Eugenu Connorovi, jemuž pro svou násilnou povahu přezdívali býk Connor, a díky guvernéru státu Georgi Wallacovi k těm nejrasističtějším vůbec. A právě zde se soustředily veškeré síly černošské komunity. Pokud by byla zrušena segregace tady, stane se tak i ve zbytku Spojených států. Protestní akce byly naplánovány na začátek dubna 1963. Nejprve byl zahájen bojkot segregovaných bufetů, restaurací a obchodních domů a pár dní na to pochod k městské radnici. Starostovi předložili čtyři základní požadavky (odstranění segregace, zlepšení pracovních podmínek černochů, žádné sankce proti účastníkům demonstrace a vytvoření komise, která by vypracovala postup na odstraňování segregace), avšak ten je nepřijal. Pochody tedy pokračovaly. Majitelé obchodních domů byli ochotní požadavkům vyhovět, jenže městská správa byla jiného názoru. Vedle žádosti podané federálnímu soudu za zákaz demonstrací začalo zatýkání demonstrantů. Zatčeni byli také dokotr King a Abernathy. Paní Kingová z obavy o manželův život se pokusila získat pomoc přímo v Bílém domě. Den po telefonickém rozhovoru s ministrem spravedlnosti Robertem Kennedym jí zavolal sám prezident Kennedy. Slíbil, že celou záležitost prošetří a okamžitě posílá do Birminghamu FBI. Okamžitě po Kingově zatčení vydali tamní bílí duchovní prohlášení, ve kterém jej označili za přivandrovalce podněcujícího nepokoje a násilí. King na něj odpověděl otevřeným dopisem, známým jako List z Birminghamského vězení, ve kterém obhajoval své rozhodnutí a prohlásil, že když svobodu nedostanou, musí si ji vzít. 20. dubna jej propustili a ihned pokračoval v organizování dalších protestů. První se uskutečnil 2. května, kdy se studentům postavili policisté s obušky, vodními děly a psy. Toho dne bylo zatčeno téměř tisíc demonstrantů. Protesty pokračovaly, policie přitvrzovala. Pomalu už neměli, kam zatčené umístit. Věznice byly plné. V novinách se objevily fotografie policejních psů, jak se zahryzávají do na zemi ležících demonstrantů. Brutalita policie byla taková, že byla pobouřena i většina bílého obyvatelstva a dokonce i Connorovi muži odmítli poslušnost. Po zásahu prezidenta Kennedyho se nakonec městská správa s černošskou komunitou dohodla a požadavky demonstrujících byly vyplněny. Radost z úspěchu však brzy vystřídal hořký smutek. Během několika dnů podnikli rasisté nespočet pumových útoků a policie se je ani nepokusila objasnit. Nakonec musel zasáhnout opět Kennedy, když poslal do města armádu. Nejvyšší soud rovněž zbavil Connora funkce. Vzápětí na to mu však opatřil dobré místo guvernér Wallace ve svém úřadě.
Wallace se snažil zmařit prezidentovo úsilí o desegregaci všemi možnými způsoby. Napadal jeho výroky, kritizoval jeho postoje a také zamezil vlastní tělem vstupu dvou černošských studentů na jinak zcela bělošskou univerzitu v Alabamě. Pořádek musela nakonec sjednat národní garda. Toto jednání však spíše rozvířilo zájem o desegregaci bílého obyvatelstva, a tak pod jeho tlakem Kongres schválil XXIV. Dodatek k Ústavě Spojených států amerických, ve kterém stálo, že volební právo občanů nesmí být popíráno ani zkracováno z důvodu nezaplacení jakékoli volební daně. Nastal čas na uspořádání celonárodní protestní akce. Všechny černošské organizace se dohodly na obsazení Bílého domu a Kapitolu a na znemožňování práce vlády, dokud nebudou splněny všechny požadavky černošské komunity. Po diskusi s prezidentem Kennedym, který by takhle mohl prohrát blížící se volby, upustili od tak radikálního plánu a rozhodli se, že uspořádají shromáždění na náměstí A. Lincolna bez obsazení Kapitolu i Bílého domu. 28. srpna 1963 se do Washingtonu sjelo pod heslem „Svobodu hned!“ na dvě stě padesát tisíc demonstrantů, z čehož jednu pětinu tvořili běloši. Vedle slavných herců a zpěváků se za mikrofonem vystřídali organizátoři protestních akcí z Montgomery, Atlanty a Birminghamu. Jako poslední přišel doktor King a pronesl svůj nejslavnější projev I Have a Dream (Mám sen). Po posledních slovech free at last (konečně svobodni) nastalo hluboké ticho, které náhle proniklo v bouřlivou ovaci. Jenže ne všichni sdíleli Kingovy názory. Spousta černošských vůdců prosazovala větši radikálnost, někteří dokonce revoluci. Nejtvrdším kritikem byl bezesporu Malcolm X z Nation of Islam (Národa islámského). Během onoho léta propukly nepokoje ve 115 městech a zatčeno bylo přes 200 000 černochů. A násilí se stupňovalo na obou stranách. Dva týdny po slavném shromáždění ve Washingtonu vybuchly v jednom baptistickém černošském kostele bomby a usmrtily životy čtyř děvčátek. Kingovi se velmi těžce podařilo uklidnit pozůstalé a odradit je od násilí. Tento problém zasahoval celé Spojené státy. Země svobody a demokracie brzy ukázala, jak ve skutečnosti vypadá její pravá tvář.
Stát Texas odjakživa patřil k těm nejkonzervativ­nějším. Tamní političtí vůdci nemohli prezidentu Kennedymu přijít na jméno, obviňovali ho ze zaprodání se komunistům a velezrady. Domníval se, že cesta po jižních státech napraví jeho politickou reputaci. Do Dallasu přiletěl 22. listopadu a pokračoval dále v připravené limuzíně. Po několika hodinách obletěla celý svět zpráva, že byl prezident Spojených států zastřelen odstřelovačem. Za vraždu byl nakonec usvědčen Lee H. Oswald, ale uvěřil tomu málokdo. Mnohem spíše se uvažovalo o tom, že za atentátem stála politická opozice. Novým prezidentem se stal Lyndon B. Johnson a přislíbil, že stejně jako zesnulý prezident Kennedy bude i on napomáhat řešení rasové problému.
M. L. Kinga vyhlásil časopis Time v roce 1964 mužem roku. Bylo to vůbec poprvé, kdy takovouto poctu obdržel černoch. Podle novinářů pracoval denně 20 hodin, během jednoho roku procestoval na 270 000 mil a přednesl 350 projevů. Na popud prezidenta přijal Kongres v květnu 1964 zákon o občanských právech, který přiznával černým všechna práva, zakazoval diskriminaci a segregaci. Zákon znamenal velký pokrok pro černošskou komunitu, nicméně rasová diskriminace nevymizela ze dne na den. Největší zásluhou doktora Kinga byla jeho schopnost odradit černochy od násilí. Během jeho celého působení existovala spousta skupin a organizací, které otevřeně vyzývaly k revoluci. První významnější událostí, která pomalu začala měnit náladu uvnitř černošské komunity, se stalo zastřelení patnáctiletého Jamese Powella v newyorském Harlemu bílým policistou. Ten se hájil tím, že na něj Powell vytáhl nůž. Svědkové však tvrdili pravý opak. Mrtvý byl černý, střelec bílý a ještě k tomu policista. S vyšetřováním se nepospíchalo. Dva dny na to se konalo shromáždění organizované Kongresem rasové rovnosti, kde se mělo diskutovat o porušování lidských práv. Mluvilo se ale jen o případu Jamese Powella, což nakonec vyústilo v útok na policejní stanici. Tento výbuch násilí nebyl ničím neobvyklým. I předtím docházelo k podobným útokům černošských gangů, jenže nyní začínaly nabírat na síle a intenzitě. Důvody byly prosté – otřesné sociální podmínky v ghettech, nezaměstnanost, nevyhovující školy, nedostatečná zdravotní péče, beznaděj.
V prosinci 1964 si M. L. King převzal Nobelovu cenu za mír v Oslu. Zpátky ve Spojených státech jej přišlo přivítat 10 000 Američanů. Na cestě domů proběhla v hlavním městě zrovna nepříliš přátelská schůzka s prezidentem Johnsonem. Ptal se ho, kdy konečně navrhne Kongresu zákon o volebním právu. Na to mu Johnson odpověděl, že přece nemůže chtít po Kongresu něco takového necelý rok po přijetí zákona o občanských právech. King si tehdy pomyslel, že pokud nemůžou oni, napíší si jej sami tam dole, v ulicích Selmy v Alabamě. Finanční odměnu spojenou s udělením Nobelovy ceny rozdělil mezi tři hlavní černošské organizace, které měly tyto peníze použít na boj za dosažení onoho zákona o volebním právu. Město Selma bylo vybráno za hlavní bojiště, protože ze všech černošských voličů mohlo volit jen 3 procenta. Nepředstavitelné podmínky a zkoušky, které museli černoši oproti bělochům podstoupit, měly být zrušeny. Přestože doktor King na tuto skutečnost upozornil prezidenta Johsnona, bylo zapotřebí, aby se o této nespravedlnosti dověděla širší veřejnost. Proto byl také naplánován protestní pochod ze Selmy do Montgomery. První pokus se uskutečnil 7. března 1965. Zhruba 600 černochů však nedošlo ani za most E. Pettuse. Tam na ně totiž čekali policisté a celou poklidnou demonstraci rozehnali obušky. Na místě zůstalo ležet 60 černochů, z nichž John Lewis, vůdce Studentského koordinačního výboru, měl hlavu proraženou baseballovou pálkou. Masakr byl vysílán po celých Spojených státech a všechny deníky otiskly kritické komentáře na adresu guvernéra Wallaceho. Ten zareagoval tak, že zakázal všechny demonstrace. King se nehodlal nechat zastrašit a oznámil datum nového pochodu. Když však viděl, jak se policisté tvrdě připravují na zásah akci odvolal. Přesto skupinka rasistů napadla tři bílé duchovní, kteří přijeli demonstraci podpořit. Dva surově zbili do bezvědomí, třetího zavraždili. Vlna kritiky se snesla na hlavu prezidenta Johnsona. Ve většině měst amerického severu se konaly demonstrace za nekompromisní zásah vlády. Do Selmy přijížděly stovky lidí. Když prezident Johnson viděl, že vlna rozhořčení jen tak neopadne, vystoupil se svým projevem a přednesl návrh na nový zákon o volebním právu. Situace v Selmě se ale nezměnila. Prezident Johnson musel tedy povolat armádu. Další protestní pochod byl tedy oficiálně stanoven na 21. března. Toho dne vyrazilo 3200 lidí na osmdesátikilo­metrovou trasu. Před rasisty je střežilo 1800 vojáků. Demonstranti zpívali, kolem nich projížděla auta rasistů, kteří je zasypávali nadávkami. Odpoledne dorazili účastníci pochodu, jejichž počet se rozrostl na 25 000, do cíle. Pod pohrůžkou hospodářského bojkotu pozval delegáty pochodu guvernér Wallace a přislíbil, že příště nebude bránit registraci voličů. Pozitivní ohlas tohoto pochodu přispěl nakonec i k tomu, že 9. srpna byl přijat nový zákon o volebním právu, který zakazoval jakoukoli diskriminaci voličů při registraci a uplatňování volebního práva. Černošské hnutí dosáhlo dalšího nebývalého úspěchu.
Nicméně pochod Selma – Montgomery nebyl jediným stimulem, který donutil vládu jednat. Hrozba rasových nepokojů se stávala čím dál tím více aktuálnější. Napětí v ghettech rostlo každým dnem a více jak volební právo je zajímalo jídlo a práce. Viceprezident Hubert Humphrey varoval prezidenta Johnsona o rostoucím problému v černošských ghettech a nabízel jeho řešení, jenže to k ničemu nebylo. Z letargie vytrhly prezidenta Johnsona až nepokoje v létě 1965. Celkem na pěti místech došlo ke střetům s policií. Nejtragičtějším místem se stala černošská čtvrť Watts v Los Angeles. Nastartovala jej banální příhoda, když policista zatkl černošského řidiče, který údajně jel v podnapilém stavu. Obyčejně by tato událost nevyvolala žádnou pozornost. Tady však rozpoutala týdenní anarchii. Kolem 10 000 černochů drancovalo ve dne v noci obchody, demolovalo administrativní budovy, rozbíjelo restaurace a ničili zkrátka vše, co patřilo bělochům. Toto povstání muselo potlačit téměř 15 000 vojáků a policistů. Komise, vytvořená prezidentem Johnsonem, o tom podala obsáhlou zprávu. Příčinou násilí byla bída, špatné životní podmínky, nedostupnost vzdělání a nezaměstnanost. Měla to na svědomí především černošská mládež z ghett. Jejich rodiče se vydali hledat lepší život, než který měli na americkém jihu. Bohužel záhy pochopili, že se dostali do bezvýchodné situace. Vyskytly se nové, daleko zásadnější problémy. Rodiče se s tímto jakž takž smířili, ale jejich děti ne. Nechtěli se smířit. Desegregace a volební právo pro ně nic neznamenalo. Nenávist jim byla bližší než láska a násilí vyplňovalo prakticky celý jejich život. Doktor
King si toho byl vědom, ale neměl s americkými ghetty žádnou zkušenost. Podnikl tedy za účelem poznání cestu na sever. Nejblížeji se spřátelil z chicagským černošským vůdcem Al Rabym. Své kolegy a přátelé přesvědčil o nutnosti řešit problém amerických ghett, a tak se nyní jejich veškerá činnost soustředila na severní města. Hlavní základnu vybudoval v Chicagu, kde si sám pronajal malý byt v ghettu. Paní Kingová ho ve svých pamětech popisuje jako to nejstrašnější místo, které kdy viděla. Nacházel se ve třetím patře špinavé budovy bez osvětleného schodiště. Domovní dveře neměly zámek, podlaha byla hliněná. Všude pronikal zápach moče. Venku bylo asi deset pod nulou a topení sotva hřálo. Největším problémem však byli lidé, jeho sousedé. Nedůvěřovali mu, nebyl jeden z nich. Měl vše po čem oni toužili – vzdělání, peníze, postavení. King spatřoval jedinou možnost pomoci ve zlepšení jejich sociálního postavení. Jednou takovou akcí byl tzv. „Košík chleba“, kampaň, která nabízela zlepšení jak pro černošské obchodníky a podnikatele, tak i pro nezaměstnané. Přestože tato akce proběhla úspěšně, její význam nepřesáhl místní rámec. V ghettech nebylo místo pro reformy.
V roce 1966 poprvé zazněl termín Black Power (Černá moc). Stalo se tak v červnu, kdy James Meredith, kterého kdysi na vysokou školu doprovázeli vojáci, podnikl Pochod proti strachu z Memphisu do Tennessee, aby takto dodal odvahy černochům na m americkém jihu. Meredith se vydal na třistakilometrovou pouť 5. června. Hned o den později na něj někdo vystřelil a Meredith musel být převezen do nemocnice. Během několika dní se do města sjeli vůdci černošských organizací. Vedle M. L. Kinga, R. Wilkinsna, A. Younga a Floyda McKissicka se dostavil také předseda Studentského koordinačního výboru nenásilných akcí Stokely Carmichael. Diskutovalo se o tom, jakým způsobem se bude pokračovat v Meredithově pochodu. McKissick a Carmichael se striktně postavili proti tomu, aby se jej zúčastnili i běloši. Doktoru Kingovi se mu je nakonec podařilo přesvědčit, aby od toho upustili. 12. června v městě Greenwoodu už však Carmichaela nemohlo zastavit nic. Třítisícovému shromáždění řekl, že po šesti letech mluvení o svobodě, musí přijít činy. Musí přijít tzv. Černá moc. Ve své stejnojmenné knize napsal společně s Charliem Hamiltonem, že jedinou možností, jak se zbavit rasismu je dosáhnutí reálné moci, tedy moci politické. Navrhoval pozměnit systém mocnářství a apeloval na černochy, aby se spojili v jedno těleso. Nejzásadnější rozpor s doktorem Kingem a ostatními umírněnými vůdci tkvěl právě v otázce násilí. Carmichael a jeho přívrženci tvrdili, že pokud můžou běloši beztrestně útočit na černochy, můžou černoši také. V černošské komunitě došlo k rozkolu. Zvláště když někteří radikálové otevřeně vyvolávali násilné nepokoje. King tušil, že černošský nacionalismus nepřinese nic dobrého. Jeho obavy se vyplnily v „dlouhém horkém létě“ 1967, které odstartovalo krvavé nepokoje ve více jak 128 městech Spojených států. Zapalovaly se domy, auta, demolovaly obchody, docházelo ke krvavým přestřelkám a ve všech větších městech projížděly armádní tanky. Prezident Johnson opět sestavil vyšetřovací komisi a ta opět dospěla ke stejnému konci jako před třemi lety. Pokud se nezlepší sociální postavení černochů, budou nepokoje pokračovat a nabírat na síle.
Zatímco ve Spojených státech se prezident Johnson potýkal s černošskými protesty, v Indočíně měl podstatně větší problémy. Válka ve Vietnamu byla v plném proudu. Ačkoli mnozí černošští vůdcové vytýkali Kingovi jeho politickou angažovanost, on moc dobře věděl, že problém chudoby tkvěl právě zde. Zatímco vláda utrácela peníze v nesmyslné válce, ve Spojených státech dál rostlo napětí. King vyzval všechny černochy, aby se aktivně zapojili do hnutí proti válce ve Vietnamu. 15. dubna 1967 se konal pochod 100 000 Američanů do Washingtonu, v jehož čele nekráčel nikdo jiný než M. L. King. V hlavním městě byl tak založen Národní mobilizační výbor pro ukončení války ve Vietnamu.
Na podzim se King s rodinou odstěhoval s rodinou zpět do Atlanty a začal pracovat na organizaci velké celonárodní akce, která by donutila vládu k řešení problému chudoby. Kampaň proti chudobě měla sjednotit ty nejchudší bělochy, černochy, Indiány, mexické přistěhovalce a podniknout masový Pochod proti chudobě do Washingtonu. Na jaře roku 1968 měl King v plánu podniknout cestu po georgijském venkově. Nakonec se ale vydal do Memphisu ve státě Tennessee, kde v únoru policie brutálně rozehnala stávku spojenou s demonstrací černošských dělníků. Protestní akce byla připravena na 23. března. Kinga pozvali na pomoc s organizací. Během příprav se musel díky jisté neodkladné záležitosti vydat do New Yorku, ale přislíbil, že se včas vrátí. Skutečně přiletěl ráno 23. března. Od prvního okamžiku, kdy spatřil protestní shromáždění, věděl, že nastanou problémy. Odznaky a transparenty Černé moci nevěstily nic dobrého. A skutečně po asi deseti metrech pochodu došlo k šarvátkám. Nejprve mezi černochy a vzápětí hned s vojáky a policisty, kteří zasáhli tak rychle, jako by na podobnou příležitost čekali. King si kladl za vinu, že nedokázal zajistit poklidný průběh demonstrace. Zároveň se sám sebe ptal, zda nedopadne stejně i Pochod chudých. V Atlantě došlo k poradě čelních vůdců černošského hnutí a rozhodli se, že se do Memphisu vrátí a pokusí se situaci zvládnout vlastními silami, a napravit tak reputaci černošského hnutí. King chtěl pomocí sérií přednášek a kázání připravit živnou půdu pro další demonstraci. 4. dubna byl M. L. King pozván na večeři k reverendu Samuelu Kylesovi. Den strávil v motelu Lorraine, kde byl ubytován se svým bratrem. Chvíli před odjezdem vyšel na balkón a rozmlouval s přáteli. Minutu po šesté hodině se ozval výstřel a Kingovo tělo zůstalo viset na zábradlí balkónu. Přestože policie, která měla za úkol starat se o Kingovu bezpečnost, musela být nedaleko, dorazila na místo až po patnácti minutách. Sanitka po dalších deseti. Kingovo zranění však bylo natolik vážné, že se jej lékařům v nemocnici zachránit nepodařilo. V sedm hodin večer zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností dvacátého století. Osobnost, která dle slov prezidenta Johnsona, znamenala svobodu a víru.
Vražda doktora Kinga šokovala celý svět. Téměř ve všech zemích světa mu byl vzdán jistým způsobem hold. Jeho smrt znamenala zároveň smrt nenásilí. Během několika dní se ve Spojených státech málem rozpoutala občanská válka. Černoši byli hnáni pudovou nenávistí a ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Washington se změnil ve válečné město. Situaci nedokázalo zvládnout ani 2800 přivolaných policistů. Město dostalo pod kontrolu až 12 000 vojáků. Prezident byl přísně střežen, nad Bílým domem se vznášel kouř. Podobná situace se opakovala prakticky ve všech větších městech Spojených států. Osobnost vraha zůstávala záhadou. Černoši v něm viděli bělocha, běloši černošské extremisty, někteří si dokonce mysleli, že se doktor King stal oběí komunismu či FBI. 8. dubna proběhl v Memphisu pochod, který naplánoval ještě sám King. 15 000 lidí vyrazilo za mírného deště v osmistupech. V první řadě šlo však jen sedm lidí, osmé místo mělo patřit Kingovi. Pohřeb se konal o den později v Kingově rodné Atlantě. Zúčastnilo se ho čtvrt milionu lidí od politické elity až po prosté přistěhovalce. 12. března 1969 začal v Memphisu soudní proces Kingovým vrahem. Byl jím usvědčen James Earl Ray, který se nakonec k činu doznal a poslán na 99 let do vězení. Jako motiv se uváděly peníze. Věřil tomu však málokdo. Dle slov policisty, který vyšetřoval Kingovu smrt, prostě chlapík jako Ray neměl k takovému činu důstojné předpoklady. Pokud to byl skutečně on, kdo střílel, musela za ním stát daleko profesionálnější organizace.