18. 5. 2013

Rozhovor s 5000




5000 (PětTisíc) je mág slova a sympatickej chlapík, co dělá zajímavej rap. Byly jsme společně na šestnáctidenním tour, což byla paráda. Společně s Mirkem (Miraho) nám ukázali, jak se dělá rap v polsku, jak se jede frýstajl a jak se dělá shoplifting ve velkým. Tenhle rozhovor vznikal hrozně dlouho po mailu a hlavně největší zlo byl ten překlad...no uf. Takže otázky vymejšlel Maz, odpovídal Jan Pawel 5000.

ROZHOVOR VYŠEL VE FANZINU CHYBA #9 V PAPÍROVÝ PODOBĚ, PRO OBJEDNÁNÍ KLIKEJ NA BANNER:


chyba 9
1) Začněme tradičně s představovacíma ceremoniema – proč 5000? Je to fakt dobrý jméno, protože seš hned jako první v moji hiphopový složce v počítači a asi ne jen v tom mým :) No a samozřejmě nám pověz kdo vlastně doopravdy jsi.
Původ tý přezdívky je drženej v tajnosti od doby, kdy jsem začal vystupovat, možná se odhalí někdy v budoucnosti, ale nechme to tak i nadále. Je to symbolický jméno nesoucí důležitej význam, není tak typický, takže hned od začátku se tu nabízí otázka – o co mu jde? Je to jednoduše přeložitelný do všech jazyků – už sem byl cinq mille, piec tysiecy, pět tisíc, tawan myanga, five thousand... Dost velký číslo, grandiózní, absolutní a záhadný. Nejsem žádnej matematik, ale teorie porozumění světa skrz cifry byla vždycky lákavá perspektiva, božský kód zapsán do přírody, dešifrovatelný matematikou – víra schovaná v cifrách; to všechno je tak nějak to, s čím chci komunikovat skrze 5000. Řek bych, že to je všechno, co bych mohl říct o svým vlastním jménu...
5000 je průměrnej týpek z ulice jakýhokoli města na světě, momentálně zdravící z Varšavy. Nijak zvláštní, jen nasranej z nynějšího stavu událostí a frustrovanej lidstvem. Šíří zpovědi, plive do mikrofonu, nezkouší, krade beaty a čas od času produkuje nějaký mluvený slovo... zde by mohlo pokračovat spousta dalších narcistickejch blábolů do nekonečna. Ze začátku jsme byli dva, ale nakonec jsem skončil sám a tak to i asi zůstane. Po tom, co jsme se rozdělili, jsem si nechal jméno COANENEPILLI (nebo taky CNNPLL), abych se tak oddělil od dřívějšího projektu, kterej byl taky pojmenovanej 5000, nebo někdy jen 5K, takže někde můžete najít i tohle druhý jméno.

2) Taky by to mohlo být jistý pokračování „feeding of the 5000“ alba od CRASS třeba...Ale pojďme k tý nejdůležitější věci – texty. Pamatuju si den, kdy jsem našel tvý věci někde na internetu, což byl pro mě fakt kopanec – ty texty jsou fakt trefně napsaný, jako kulky do hlavy. Mám rád tyhle texty, který kritizujou kritiku všech kritik. Co je tvůj hlavní cíl, jestli to můžu takhle blbě říct?

Nojo, CRASS pařáty v tom taky můžou bejt. Takže jak vidíš, pasuje to dobře ke spoustě věcem. Dík za vlídný slova. Nevím, co je hlavní cíl všeho, ale jestli mám poukázat na jeden z těch nejvíc důležitejch aspektů rapu pro mě, tak je to prostý šíření poselství a víra v to, že to někdo uslyší a nějak si přebere moje slova a zhodnotí je skrz sebe a svý konání. Další věc je ta, že můj rap je nějak spojovanej skrz víc konzumovanej „revoluční rap“, nebo „uvědomělej rap“, a je víc pro lidi, který jsou už seznámený s autonomníma, či antiautoritářskejma myšlenkama, nebo hnutím. Je to možná onálepkovaný společně s uskupeníma jako looptroop, immortal technique, dead prez, keny arkana (pro zřejmý příklady tohodle stylu muziky a myšlenkama v ní, či lidma, který v těchle uskupeních fungujou) a najdete tam podobný sdělení, jako v mých textech, ale snažím se do toho dávat víc „interních“ věcí skrz hnutí. Vnitřní (sebe)kritika věcí, který děláme špatně.
V mých textech najdeš spousta tématickejch konin o antiautoritářství, decentralizovaným a autonomním organizování, ale jestliže pracuješ se svojí lokální komunitou decentralizovaným způsobem, nepřehlídneš mnohem víc přímejch odkazů na každodenní problémy. Lidi co se snaží decentralizovat, lidi, co pořád o něčem pochybují s tím už počítají, nebo prostě už ví. Hodně věcí, o kterejch píšu, nejsou sestavený z bodu nula, ale z bodu, ze kterýho jsem přišel, abych udělal přednostně úsudky, psal texty, abych viděl ideje, povinnosti, zkrachovalý taktiky a následoval tak tohle všechno z bodu, kde plány a kritiky ostatních spadly na zem. Ovšemže to nejsou „všeznalý přednášky, jak řídit svět“, jsou to jen otázky, který se snaží zamýšlet nad možnejma směrama budování řešení problémů našich komunit. Zároveň se ale snažím to dělat snesitelnější, pro lidi, který ne vždycky pochopí moje paralely, přirovnání, atd. Je to to samý, když posloucháš undergroundový rapy, který nemaj co dočinění s anarchismem, ale stejně tam zachytíš to, že rapujou o věcech, který tě zrovna taky žerou. Doufám, že ty texty fungujou obouma směrama, s tou výjimkou, že u těch mejch věcí můžeš jednoduše říct, že politický sdělení, či pozadí je fundamentální pro můj způsob znázorňování věcí. No a samozřejmě ty problémy, který sem zmínil a odpovědi na ně jsou více v obecný rovině a stále se snažím označovat věci v metaforách vyjmutejch z každodenního života, jenže je to jen každodenní sračka viděná skrz moje brejle, takže náhled do reality, který dostaneš skrz ty slova můžou bejt jiný, než klasickej průměr. Takže se snažím znázornit slova z bodu, kde jsme alespoň pochytili, že svět kolem je vzhůru nohama a chceme ho změnit, víme proč a jak ho „otočit“ zpět a máme nápady jak proměnit ty zhnilý mříže toho stroje, ale neděláme to. Rádi bysme se viděli jako milníky v osvobození, či v boji za svobodu. Nedíváme se na dopad, který tolik do světa vysíláme, ale spíš jak se u toho cítíme. Je pro mě důležitý nabourávat tyhle druhy stereotypů, ve který bysme rádi věřili, jen protože nejíme maso, nebo třeba používáme linux.
Stále je tu však tolik potenciálu, tolik soucitu a lásky v těchhle komunitách a pro mě není nemožný o těchle věcech prostě zkoušet mluvit. Dilema a chyby jsou zahrabaný v lidským DNA, všichni to víme. Někdy tu není tolik uvědomění a někdy tu není tolik sil k boji za ostatní, když můžeš vybírat konťáky, krást, dělat sítotisk, stopovat, posprejovat celej svět a k večeru se ožrat, nebo zhulit, pěkně si odpočinout, dát si obídek, atd. Serem na to – to je problém. Rádi se chvástáme o tom, co a jak se má změnit, ale nic pro to neděláme. Punkrock, DIY, stejně jako občasnej squatting – to nejsou politický řešení, ne ekonomický řešení, ne sociální řešení, ale je tu stále velká kopa lidí, fakt hodně z nás, co si myslí, že jsme jako poslové nových zítřků, když o tom jen tak mluvíme. U mě je to to samý. Odpovídám tady na tyhle otázky, říkám, že jsme všichni špatný, nazývám se aktivistou, nabízím náhled do hnutí, zatímco jediný, co teď zrovna dělám je, že sedím doma, kradu muziku z internetu, peru se s univerzitou, chodím do squatů, teguju svý jméno po celým městě po vzorů kmenový ukázky síly, občas zahraju koncert a to je vše. Nejsem žádnej Che Guevara, žádnej Zapata, žádnej Unabomber, nikdo. To je pro teď moje životní konkluze. Jestli chceš něco změnit, radši jdi do ulic a zabíjej lidi, bombarduj domy, nebo zalez někde v horách do jeskyně a počkej dokud nebouchnou ty atomovky, nebo se nestane něco podobnýho. To je to, o čem celej tenhle rap je. Zabíjej lidi, nebo jdi do osamocenýho vyhnanství – teď, v době po 9/11 není nic mezi tím, co by za to stálo. Stejně zůstanem připoutaný uvnitř systému, kterej tolik nenávidíme, tak proč to aspoň nezkusit? My, takzvaní antikapitalisti, revolucionáři, aktivisti, jsme stejně většinou banda uplakánků nadávajících na stupidní lajfstajly ostatních. To je taky důvod, proč moc s muzikou nejdu ven, nemám 5000 facebook, smazal jsem 5000 myspace, kterej jsem jednou použil, nepíšu na různý weby, že jsem vydal novej mixtape, či že někde hraju. Nevidím důvod, proč bych lidem mimo hnutí předkládal to, co dělám. Nepotřebujou to. Můžou to najít, když budou chtít, buďte mým hostem prosím. Ale stejně tak můžou ty všechny ideje získat od lidí, který sem zmiňoval, je tu pár revolučních, uvědomělých, politických hiphopů, spíš míň naplněný otázkama a pochybováním a víc orientovaný na to „utvrzování se“, ale to je vpoho, protože to vyzdvihuje to, co lidi potřebujou a hledaj v týhle „bojovný“ hudbě. Přemýšlel jsem nad tím napsat taky takovou „hymničku“, ale vždycky to končí u toho „život je boj zakončenej smrtí“, což už není tolik pozitivní. Hodně lidí si může myslet, že věci, o kterejch píšu a mluvím jsou spíš antisociální a dekonstruktivní v primitivním mínění, ale tak to prostě je: „dej mi prachy, spal je na prach, nejsem bláhová společnost a pochybuju, že někdy budu.“



3) Tolik ohně! Nakousl jsi na dálku některý moje myšlenkový pochody, co mi v posledních měsících chroustaj v hlavě. Jak jsem dosáhl onoho „dekonstruktivismu“ a myšlenek o užvaněným aktivismu z mojí/naší strany, tak se to celý nakonec jeví jako další nepřítel proti nám, což?

To jo, stoprocentně je to tak. Řekl bych, že to je to, co přišlo ze sebeuvědomění a vůle boje skrz sebeosvobození. Identifikace věcí, proti kterejm stojíš a skolení jich k zemi. Některý věci, jako je kapitalismus, či státní moc, můžou bejt daleko a můžou vypadat nedosažitelně pro nás, malý aktivisty, ale jsou tu rozlehlé propasti, kde můžeme popadnout dech a do kterých se můžeme vnořit, abychom je změnili, třeba podobně, jako se nutíme do každodenní aktivistické rutiny neustálýho boje. To jsou místa perspektiv, na který zapomínáme. Pár let předtím tu byla hodně agitace v hardcore/punk kruzích, představující totální osvobození – což je osvobození země, zvířat a lidí, pakl tří oblastí, ukazován jako stejně důležitej. Osvobození země a zvířat viditelně spojený s rétorikou hc/punku a osvobození lidí jako nástavba boje za práva zvířat. Co bych osobně přidal k tomuhle fenoménu totálního osvobození, je čtvrtej element, element svýho já. Takže abych to zjednoduššil, vnitřní bytí. Být sám sebou. Jako velkej a malej jihad pro muslimy. Všechny ty kecy, co slyšíš o svatý válce, sou jen sračky vytvořený médiama a sociálním nepochopením, který odkazuje na jihad v časech křižáckých válek. Vraždy, válka, sebevražedný útoky, únosy, to je to, co lidi nazývaj jihadem, ale to je jen ten malej jihad, ta jednoduchá část, která nezahrnuje tebe. Co je důležitější, je ten velkej jihad, vnitřní boj s tvým já, nesnáze k cestě k vnitřní čistotě. Můžeš se sám sebe zeptat, jestliže ty lidi, co se vyhazujou do vzduchu s dalšíma deseti lidma, jsou ti vítězové, úspěšní ve svaté válce k sebeosvobození a jestli je tam v slavném macho nebi kupa nadržených arabských roštěnek, který na ně čekají, za to že nerespektují jiný život... To se zdá, že přidává k tomu, jak ty sám vidíš aktivismus, autonomní aktivity, jak definuješ anarchismus, nebo osvobození. A nikdy samozřejmě nevíš kdo je kdo – kdo opravdu bojuje, kdo věří v to, co oni/my/ty/já děláme, kdo prostě nemá tušení kam v životě směřovat a kdo je fízl, nebo infiltrátor. Nikdy nemůžeš jít do myslí jiných lidí, to je proč si myslím, že je důležitý si udělat svůj vlastní interiér v hlavě, rozsáhlejší komnaty uvědomění. To je jediná sféra ve vesmíru a času, kde můžeš být zodpovědný, za to jak se rozhodneš. Někteří říkají, že tu není žádná alternativa a perspektiva mezi tím, co je uvnitř tebe, v cestě kterou kráčíš světem, takže revoluce můžou bejt možný, vládci můžou být svrženi, nahrazeni sračkou, ale stejně budeš svázanej v poutech někde v jeskyni. Ale jedna malá věc ti může změnit celej svět, oči, jakejma ho vidíš a jak se jim cítíš bejt utlačovanej. Je to všechno v tvým mozku, nebo říkej tomu jak chceš. Je to jako to, o čem už jsem mluvil – buď se na to vyser a nebo se zdokonaluj z vnitřního vnějšku. Nic jinýho mi nepříjde, že by fungovalo... Samozřejmě nemá cenu čekat na osvícení, jen abys mohl dosáhnout na přírodní, sociální, nebo politickou změnu, můžeme fungovat na obou levelech simultánně, nebo to aspoň zkusit, ale je potřeba mít hodně místa pro reflexi, jelikož obě tyhle cesty se zdokonalují v tom směru, jakým bys je chtěl vidět zdokonalovat se...

4) Jo, reflexe. Naše aktivistická páska přes oči. Takže preferuješ autonomní „boj“, nebo radši organizovanou velkou mašinu?

Víš, jestli je to „ten boj“, tak mi to je jedno. Osobně nejsem schopnej pracovat v oficiálních podmínkách. Media, neziskovky, konference... řekl bych, že jsem moc antisociální, abych obchodoval a prodával aktivismus úspěšnou cestou, ale opravdu si vážím lidí, který jsou schopný ohněm bojovat s ohněm a dělat to. Nejvíc postrádáme tu velkou organizovanou velkou mašinu, o který mluvíš. Mašinu se zázemím, zdrojema a kontaktama. Řekl bych že už je dneska zřejmý, že když chceš případ, kampaň, nebo cokoli jinýho nechat zviditelnit a sociálně/politicky akceptovat, musíš to protlačit do médií, ukázat jaký je veřejný názor, dostat pozitivní ohlasy, nechat lidem uvěřit tvý lži, aby ti tak dali svoji pasivní masovou podporu. To je role společnosti, veřejnýho názoru ne? Diváci, vrchní přikyvovači, pasivní voliči. Občas aktivisti hledají, jak zjednodušit nástroj k veřejnýmu mínění, aby tak zlegitimizovali svoje akce. Ale to jsou zákony dynamiky systému a sociálního systému, bych řek. Fungování ve větší skupině, oficiálního těla, kdy jeden sociálně prezentuje a pracuje skrz média se svým posláním, ne zastřeně, nebo, co je horší, s posláním založeným na tom, co neinformuje, nebo nezvyšuje obavu, ale zakládá si na dosahování jistých reakcí... dopad na mysli lidí, kteří tyhle informace dostávají, jsou zřejmým, ale obtížným problémem, se kterým se moc nerad setkávám, protože mi to přijde nad moji hlavu...ale zpátky k otázce – na místě velkých skupin s malou autonomií určitě preferuju malý skupiny s velkou autonomií.

5)Takže si myslíš, že nějaká „nová internacionála“ nemá smysl? I když přijdou malými afinitními skupinkami? Co si myslíš třeba o weather underground například – protože to je model tohoto typu hnutí (je jedno jak skončili)...

To je těžká otázka. Internacionály/velký hnutí jsou nezbytný pro globální změnu, o tom není pochyb. Ale autonomní, nebo konsenzuální organizování ve velkých skupinách vždycky pronásledovaly technický problémy. To je proč vojenský skupiny prahnou k centralizování, i když jsou z anarchistického podhoubí. Avšak jak už jsem říkal, práce ve velkých skupinách tíhnou k menší autonomii pro jedince, či afinitu. Také práce v organizovaných strukturách a skupina, či organizace, která je v rámci nějakého hnutí, nejsou dvě a ty samé věci. Jsou od sebe na míle daleko. Hnutí není skupina. Obě mají definované cíle, užívají jisté metody, někdy mají vůdce, ale vždycky tu bude víc flexibility, víc místa a ztrát v hnutí, než ve skupinách, protože je tu míň struktur a věci jsou míň kontrolovatelný. Není mi jasný, nakolik byl WeatherUnderground centralizovaný organismus, ale z větší části asi jo. Moc o nich nevím, ale určitě jsou tu jistý vysvětlení, proč tihle bojovníci odevzdali svoji autonomii kvůli logisitickejm požadavkům a dalším okolnostem. Provádět decentralizované a tajné polovojenské/gerilové aktivity, zatímco osobně zůstávat v podzemí a současně koordinovat další afinitní skupiny, tím určitě musíš dojít k velkým organizačním problémům, takže se nedivím že lidi obětujou kousek „svobody“ pro větší efektivitu. O Weather Underground jsem přečetl nějaké knížky, z tohodle období ale nejen o nich, ale i o dalších „sousedních hnutí“ v americe od 60 do 80 let, který mi dělali pěknou husí kůži, určitě to bylo mytologizovaný v evropských hnutích 21.století a je to něco, na co můžeme dneska vzhlížet, ale je jedno, jestli to bylo víceméně možný předtím, víc než teď, protože ta situace je vlastně pořád stejná i dneska. Znáš všechny ty skupiny a sítě z minulosti víc než z dneška a zdůrazňuješ důležitost nabízení bezpečného zázemí a organizované udržitelné komunity všem aktivistům/kám, teroristům/kám a podzemním lidem. Je tu hodně faktorů, který s tím obecně souvisí, s politickým kontextem, se kterým přišli – antiamerickým/antiimperialistickým/pročernošským postojem, hnutí za gay a ženské osvobození, které určili v hodně ohledech, jak se komunity budou starat o své členy a členové zase ukázali svoji vzájemnou pomoc svým protějškům, kteří poskytli větší level sebeudržitelnosti, což celýmu undergroundu hodně ulehčilo. Tyhle typy mezilidských vztahů musí být něco ohromně silnýho a důvěrnýho a taky dost nesrovnatelnýho s něčím jiným. V duchu „osobní je politický/politický je osobní“. A řekl bych, že kdokoli, kdo se zapojil do jakékoli ilegální aktivity společně s dalšíma lidma, aktivit, který vyžadujou setkání pozdě v noci, cestování spolu, spaní spolu a brečení na rameni někoho jinýho, tak alespoň trochu ví, o čem tu mluvím. Je to něco, co nezískáš někde jinde, takže bych řekl, že afinitní skupinky a tyhle tajný rodinný skupiny mají úplně jinou kvalitu aktivismu. A tak jak jsem to pobral já, WeatherUnderground byly tak trochu organizovaný podobně, jen se potom o dost zvětšili, takže úplně v jiných galaxiích, než třeba Greenpeace, či StopActa. Další věc je ta, že velký kvanta lidí znamenají menší bezpečnost, i když jsou ty standardy nastavený vysoko. Masový organizování je potřeba, ale my nechceme být masa. Chceme být efektivní díky našim schopnostem, dovednostem, abychom se organizovali a reorganizovali, když je potřeba, ne protože jsme čísla. Snad jsem na to odpověděl.
6) Dobře, zpátky k muzice. Kdy jsi přišel na scénu se svejma kradenejma beatama a kde jsi všude hrál? Spolupracuješ taky s dalšíma projektama, tak nám o tom něco pověz...

Poprvé jsme hráli na začátku roku 2008 a od té doby jezdím po evropě po koncertech. Ze začátku jsem se snažil kombinovat rap s extra poselstvím, což znamenalo hrát na benefitech, nebo organizování koncertů při různých příležitostech a informování lidí o aktuálních tématech. Taky jsem na každým koncertě dělal různý proslovy. Naneštěstí jsem většinou hrál na punkovejch akcích, což je taky moje vina, protože nejsem dostatečně odhodlanej zkusit bojovat skrz klasickou rapovou scénu a jejich klišé, stereotypy, a radši jsem se vyhnul těmhle kruhům, takže jsem hodně vzácně dostal možnost konfrontovat moje vystoupení s veřejností, která zná tu typickou rapovou scénu. Takže je to naneštěstí klasickej syndrom nošení dříví do lesa, ale snažím se to změnit. Před dvěma lety jsem byl na polským tour s ruskýma Moscow Death Brigade, což bylo fakt dobrý, protože to bylo poprvý, co jsem hrál víc koncertů za sebou, kde hlavní těleso bylo rap. Začátkem roku 2012 jsme měli „slavic raptopus tour“ s raperama Křikzticha, Afarastafa&BK, a Miraho, kde jsme pokryli 15 vystoupení ve třech zemích – čechy, německo a švýcarsko. Vtip v tom názvu tour byl skrz slogan „straight slavic flavour“, což je slogan polskýho labelu Prosto Rap, který spíš promuje patriotický názory a první jméno toho tour bylo „slavic anarchorap“, což bylo něco úplně odlišnýho, ale pořád dost „slavic“ (Slovanský) haha.. Občas hraju s jinejma kapelama, či sound systemama, ale nemám žádnou, se kterou doopravdy spolupracuju. Před pár rokama jsme založili Simbola Antifaszista, což bylo spojení rapu, punku, samba bandu, což byl od začátku solidární projekt založený pro polský antifašisty. Projekt začal během protestů 11. listopadu 2009 (velká nazi blokáda) a prošlo tím dobrejch 40 lidí. Jamovali jsme a pak nahrávali živě bubny od tří do víc jak dvaceti lidí naráz. Hodně to vycházelo taky z akčního samba bandu Rhythms of Resistance, který hraje velkou roli v dnešních antifa protestech. Zpěvy a texty byly napsaný zpěvačkou z punkový kapely El Banda (to je velice dobrej punk, doporučuju najít a poslechnout! Pozn. Maz) a mnou. Matroš obsahoval taky flašinet, což tomu přidalo trochu folkovýho koření a samply z antifa demošek. Jeden song se dotkl tématu zabití jednoho nigerijce v polsku, během příprav Eura2012. Trvalo asi rok, než jsme nasbírali všechny vály a v listopadu 2010 jsme vydali benefiční CD, ale hráli jsme jen jednou. Byly plány na velký tour, druhý album, ale nějak se to rozpadlo.
Další kolaborace, který sem se zúčastnil bylo Almas Kontrol – já a kámoš z Mongolska Kontrol DJ Collective. Všechno začlo v rádiovým studiu v Ulanbátaru, kde Kontrol měl týdenní relace. Vykouřili jsme tam hodně trávy, udělali šílený live mixy libový basový hudby a kupu freestylů. Na začátku to měla bejt bokovka, temná muzika, kterou jsem chtěl upozornit na nacionální trendy v Mongolsku, ale nahrávky tohodle typu v jiným jazyce, než Mongolštině neměly smysl. Takže jsem začal psát jiný texty. Některý jsem napsal přímo pro ten mixtape, ostatní dlouho čekali, než dostali jméno, některý jsem hrál na koncertech, takže jsem tu měl jednu neuzavřenou epizodu. Taky to nahrávání trvalo dýl, než jsem čekal a taky ten efekt byl úplně jinde, než jsem čekal na začátku – hodinovej dubstep/rap mixtape válů, který jsem nenahrál nikde jinde. S Almas Kontrol asi vystupovat nikdy nebudem, možná někdy, ačkoli musím řict, že se našli lidi, kterým se ten projekt líbí a chtěj na něm pracovat. Osobně mi přijde těžký hrát na elektro akcích, protože je těžký vidět, jak poselství, který vysíláš lidem, se vrací zpátky, jelikož polovina je na fetu a druhá neslyší, nebo jim je to jedno, co tam říkáš. Ale zároveň bych to nechtěl pohřbít, protože je tu velká prázdnota mezi smysluplnejma sound systemama. Taky jsem začal spolupracovat s jedním kámošem, který dělal šílený elektro. Něco jako experimentální glitch/postdubstep. Většina nahrávek je hotová a časem bysme chtěli taky album. Ale teď nemám moc času na nový vály, nebo texty, ale je tu spousta věcí, který čekaj na nahrání, než udělám svoje LP.
Vracím se zpátky s kradenýma beatama, což tvoří největší část mýho playlistu. Další album asi bude víc s beatama na míru, ale kradení se nechci úplně zbavit. Další věc, co bych dodal, je to, že většina témat, se kterýma pracuju textově, jsou takový zremixovaný myšlenky lidí, se kterýma zevluju, nebo jsem kdy potkal a ovlivnili mě, některý rýmy jsou přímý citace jinejch lidí. Dokonce mě napadla idea udělat koncepční album s textama, který vychází od ostatních lidí, možná někdy...
Něco, co mě fakt dostalo před nějakou tou dobou, bylo shlídnutí jedný politický hc/punk bandy, která mě hodně ovlivnila k hraní naživo. Šli na stage na 20 minut, dlouhej proslov jako intro, pak začli hrát. Potom, co následovalo, bylo klasický: „Máme tu céda na prodej“, jenže nenásledovalo: „prosím, podpořte nás a kupte si nějakej merch, blabla..“, ale: „jestli chcete, zaplaťte, jestli ne, tak neplaťte, můžete si to taky třeba stáhnout, poselství, který šíříme, není naše, jsme jen jako megafony pro boj dalších lidí, stejně tak, jako pro ten náš. Ani ta hudba není naše, není to náš majetek, jsou to jen zvuky, zvuky, který přetváříme“. Což mě fakt dostalo. Tak jsem to taky začal dělat, není to úplně originální, ale přináší to nový poselství (což taky dostávám jako odezvu od lidí). Vystupovaní od nahrávky k nahrávce, vál k válu, koncert ke koncertu, i když třeba jen jeden člověk poslouchá. Vkládání energie, pohánění těch poselství, dávání nových křídel,...

7) Jó pane, to mi je taky blízký... Pokaždý, když sedím na zemi v bordelu s nůžkama a kupou kartonu s nějakejma pálenejma cédama... A co Rhymes Of Resistance? A taky nám řekni, jak je to s polskou rapovou scénou a jaký bandy stojí za zčekování..

Polskej rap...hmmm, tady bych byl opatrnej. Je tu hodně undergroundovejch zvířat, co dělaj dobrý věci, ale pořád víc a víc sraček a pravicovejch poselství se sem vtírá skrz jejich drsnej vnějšek. Takže bych řek, že dneska, při poslouchání rapu, jedna z hlavních otázek by byla – rozpozná tahle kapela saport od nácků a stane se tak její součástí, bude jí to jedno, nebo jim řekne ať jdou doprdele? Je to divný, ale některý rapeři takhle začli po 11.listopadu (největší nazi demo) před jedním až dvouma rokama. Ale pořád je tu dost kapel, který sice trochu tíhnou doprava, ale stojí za to zčekovat. Obecně se polskej hip hop ubírá všema možnejma směrama a je dobrý vidět, že kvete, jako scéna, ale nenazval bych to kulturou, protože to postrádá ty pozitivní aspekty hiphopu...
Nechtěl bych úplně doporučovat-snad jmenuju pár, který poslouchám, jsou zajímavý, nebo mě inspirovali:
Skwer Collective z Elblag-Osete, Miedzymiastowa, Goldi, Kidd, Palmer Eldritch and others, Licho, Lettriste Crew z Wroclavy, Polaroid Android, Poema Faktu (první polskej anarcho rap), Bonus (RPK) z waršavy, pro všechny milovníky hooligan rapu; taky zkuste Pettykhryme soundsystem z Krakowa, což je anarcho rap, kterej sice hibernuje, ale stojí za to; Fundacja#1, Pono a WWO(zip sklad z waršavy), Grammatik, Parias, Hemp Gru, RH-, Koligacja GK, Molesta Ewenement, Wlodi of Molesta, Poe. Je toho hodně ke zmínění, některý mainstream, některý underground, takže jestli máš rád polskej rap, což se stal svojí vlastní značkou, tak zkus hledat skrz různý featy-to je vždycky nejlepší cesta.
A teď k Rhymes of Resistance, určitě stojí za zmínku Miraho z Tychy/slezska, teď spolu spolupracujeme a z toho uvědomělýho rapu je to to nejlepší, co jsem slyšel a viděl naživo po dlouhý době. Čistý zosobnění underground rapu – zčekuj album Rebelia swiadomosci. Rhymes of Resistance je něco mezi otevřenou iniciativou a kolektivním představováním pouliční kultury, základního sebeorganizování se a pokusem o otevření prostoru pro alternativní pohledy v rapový scéně. Naneštěstí však víc jako idea, než opravdový hnutí, protože lidi, co v tom maj prsty, dělaj další věci a setkávají se jen málokdy. Ale například během akcí skrz fotbalový Euro2012, kdy se probíralo utrácení peněz vlády právě na ono Euro a žádných peněz na aktuální sociální případy, bylo Rhymes of Resistance na pouliční stagei a vařil se tam vztek pomocí rapu. Taky bych zmínil ještě Living Proof gang, který dělá anarcho a levičácký akce, hodně okolo graffiti, ale taky rapu a pak taky distro Black Market zine (někdejší La Rage).
8) Oki, díky za nepohodlnou otázku:) zpátky k tobě – ve tvých textech můžeme najít některý poselství v mongolštině, nějak jsi s tím spojenej, nepřemýšlel jsi někdy, že bys hrál v mongolštině, abys oslovil mongolskou komunitu ve východní evropě? Trošku blbá otázka..ale ta komunita je tu opravdu velká..

Jo, to je dobrá otázka. No není to tak, že bych nechtěl útočit tímhle směrem, jen to není moc možný. Víš napsat pár řádků je něco fakt rozdílnýho, než psát celý verše, nebo celej vál, či snad dokonce album. Nedokázal bych ani rapovat v angličtině, natožpak mongolsky. Ale znova bych chtěl říct, že cítím, že je dobrý, že rapuju polsky, protože je tu ještě spousta práce a je potřeba, aby tomu lidi rozuměli.
Ale jo, je fakt zajímavý a důležitý, nějak oslovit ty imigrantský komunity v týhle pevnosti evropský. Jsou tu všechny ty bandy jako Mafia K1 a podobný sračky a lidi začínaj bejt víc a víc hrdý, co představujou a jak stojí na nohou, když je evropský zákony chtěj mít na kolenou. Nedávno jsem třeba slyšel cigánskej rap lidí z Kosova, tam to taky nemaj jednoduchý. Avšak si myslím, že první krok by měl bejt to, že lidi z určitý komunity by měli začít dělat rap a polsko/mongolská komunita je něco, čehož nejsem součástí. Oni samotní (mongolský imigranti v zahraničí) tíhnou k dělání rapu v americkým štýlu, texty v americký angličtině, všechny ty nablejskaný sračky a na druhou stranu se hodně opírají o nacionalistický podhoubí (trošku pochopitelně, skrz důvody, jak dopadli). Takže bych se toho asi ani nechtěl účastnit. Když najdu nějaký fajn lidi na feat, tak z toho něco může vzejít, možná bych i něco napsal mongolsky...
Mongolové se nebojí věcí, který dělám. A když někdo z nich, kdo mě nezná, to slyší, tak jim to musí přijít srandovní. Byl jsem dvakrát v rádiu a dělal sem malej rozhovor v televizi, ale to je vše, takže pro ně jsem jen kreténsky vypadající bílej evropan, předstírající, že něco ví o mongolsku. Jestli vůbec to. Takže bych řek, že je jim ukradený moje poselství, který se snažím předhodit. Jak už jsem říkal, jediný politický poselství je právě ten nacionalismus a věci, který s ním souvisí, ale... kdo jsem, abych jim říkal o cizincích zneužívajících jejich zem, o jejich diskriminaci v zahraničí, o dělání tajných dohod mezi politiky, o krádežích mongolských žen,... jo, to je fakt velký téma, na který bysme mohli udělat celej rozhovor, takže asi to necháme tak..

9) Děláme tenhle rozhovor už docela dlouhou dobu, je něco důležitýho, co se změnilo?

No, těžko říct. Věci se furt mění – lidi končej ve vězení, umíraj přátelství, lidi přestávaj s veganstvím a podobný sračky, hehe. Řekl bych, že je to pořád ten stejnej příběh – jednou zažiješ a víš, co přijde. Ale jedna věc stojí za zmínku – já a Miraho jsme konečně zformovali duo, který má kořeny v 2012 Raptopus tour. Jmenuje se to FATAJS, vyslovuj „fat eyes/fat ice“, jako zkratka „Free All Those Abu JamalS“. Není to nic víc, než přímočarej špinavej anarchorap s přízvukem tekna/glitch/noize/breakcore a pochopitelnejch zkreslení. Už jsme hráli nějaký koncerty a teď pracujem na prvním demu, ale potrvá to ještě dlouho, protože bylo předpovězeno Mayama, že to bude krutý. V mezičase Miraho vydal svý solo, což nastavilo laťku zas o něco víc, takže jsme připravili epickou křižáckou výpravu, abysmetak nakopávali zadky starým štýlem. Taky pracujem na novým živým setu, ale není to takový to: „zavřeme se ve studiu a sežerem spoustu meskalinu během dvou měsíců“, spíš „hrát dva koncerty každej vejkend a nikdy nedostat zaplacenej cesťák, vykouřit unci skéra za vejlet a freestajlovat během setu“. Minulej vejkend jedna holka zvracela třikrát za náš set a jak řikal její kluk, bylo to prej moc silný a to nekecám. To demo pravděpodobně bude mít míň jak 10 válů, elektro/rap/trap beaty a featy taky budou. Jsme tak v půlce. Koukněte na Mirahův youtube, nebo moje stránky na videa a novinky. Jo a taky nová věc je ta, že jsem vydal EP s glitch/posthiphopovejma beatama od Rufia. K poslechu na soundcloud, nebojte se to ukrást. Vyjde to i na cédu. Co dál? Hmm...



10) Pověz nám něco o polskejch aktivitách a podobnejch věcech...

Polský aktivity..hm, no nevím. Moc se toho zrovna neděje, jak už jsem psal – bandy se rozpadaj, nácků je víc, … Každoroční nazi/antifa fighty v listopadu rozpoutali hodně kritiky, stejně jako naposled. Tenhle rok tu nebyla žádná blokáda, jen demoška, kde se sešlo okolo tisíce lidí a hrdejch poláků bylo okolo dvaceti tisíců. Debata je pořád na talíři a uvidíme, co následující roky přinesou. Je tu hnutí okolo squatování a konečně se zformovala taky skupina za osvobození/práva zvířat s názvem Otwarte Klatki (otevřené klece), který dělaj dobrou práci – zveřejňujou videa z polskejch kožešinovejch farem. Taky se formuje větší hnutí nájemníků a každou blokádou, či evikcí je tu čím dál víc lidí, co se za squatery postaví, což je dobrý. Taky tu bylo pár útoků na fajnový butiky v centru Varšavy. Palec nahoru za to. S Rhymes of Resistance jsme dělali All girls Rap fest teď v březnu 2013 s ženskýma MC's z německa, polska a česka. Jestli chcete nějaký info o nynějším dění, koukněte na polský Indymedia a cia.media.pl, což nejsou úplně nejvěrohodnější zdroje, ale alespoň aktuální.

11) Tak jo, čas na poslední slova, pozdravy, nenávist, satana a nejoblíbenější star wars postavičku.

Poslední slova? Nejdřív ti moc děkuju za rozhovor a snahu tomu dát hezkou flow a nemotání se okolo obvyklejch sraček, který naneštěstí najdeš v hodně hc/punk fanzinech. Snad bych dodal pár oldskůlovejch rapovejch sloganů, s extra punky příchutí, který sem seznal jako důležitý v mým životě. Můžu půlku tý otázky věnovat levnýmu kazatelství, ale stejně to nikdo nebude brát vážně. EACH ONE TEACH ONE, protože jsme se naučili naše životy a nikdy nevíš, kdo bude tvůj nejdůležitější učitel, takže STAY HUMBLE. Nakonec stejně každej dostane, co si zaslouží. YOU GOTTA GIVE RESPECT TO GET RESPECT – to si myslím ani nepotřebuje překlad. SHARE WHAT YOU GOT AND DONT EXPECT ANYTHING IN RETURN. PIMP THE SYSTEM, SQUAT THE WORLD, STAY VEGAN, FUCK THE POPO and QUESTION ALL THE REST. Všichni jsme LIVING PROOF našich ideálů, to je proč je dobrý zůstat DIY – nikdo nikdy nebude plně představovat, co představuješ ty, takže řadši představuj sebe. Rap jsou špinavý hadry od barvy, frýstajly na ulici a koncerty. Nikdo, kdo nevyleze na stage, neznamená nic, i když má tu největší crew, nejlyričtější texty nahraný ve studiu, vypadá fakt přesvědčivě v těch nableštěnejch najkách, hipstřích unisex gatích, ze kterejch jim vylejzá zadek a tričkách od jejich tlustoprdelních sponzorů. Do koše s nima. Haters gonna hate. Pro všechny, co tohle čtete – doufám, že se někdy potkáme , pokecáme u kafe, zahrajem na stejným podiu, zafrýstajlujem, nahážem nějaký šutry na zmrdy, čorknem nějaký vegan ňamky a nebo aspoň dáme někdy tlusťoučkýho špeka. Jeslti máte nějaký otázky, nebo chcete spolupracovat, pozvat na koncert, či k sobě domů na meditaci, napiš na mail. Oblíbená star wars postava? Admiral Allah Akbar heheh. Palec nahoru všem Abu Jamalům a Abu Jamalkám!

Žádné komentáře:

Okomentovat